Konec masopustu Josefa Topola v režii J. A. Pitínského se točí kolem holiče Smrťáka, jehož intriky nevzbuzují ani stopu veselí. Ve znárodněné holírně lazebníka socialistického se rozhoduje o životě a smrti.

Troufám si tvrdit, že interpretačním záměrem J. A. Pitínského bylo zbavit se v maximální míře odkazů na realistické vesnické drama. Inscenace se téměř celá odehrávala v holičství, jehož stěny se zrcadly a umyvadly se sice občas ztrácely z jeviště, ale v mysli zůstávaly. Jeho bývalý majitel, nyní státní zaměstnanec, je “factotum della città“, snaží se dobře vyjít s každým, nové komunistické honoraci spíš podlézá, s maškarami manipuluje, ale občas řekne i něco odvážného. Je tak trochu za místního šaška, takže si to může dovolit. A podle svého vlastního měřítka je dobrý herec – nedojímá se. Nejvýraznějším prvkem inscenace jsou Maškary, které ale ani v nejmenším nepřipomínají tradiční masopust. Jsou to přízraky vedené Husarem a řízené Smrťákem, jejich funkce je někde mezi komentujícím chórem a Erínyemi. Mohou si všechno dovolit ne proto, že je to tradice, ale proto, že kus špatného svědomí má v čerstvě znárodněné a družstevní vesnici každý. Jen na posledního soukromníka Krále, na popud Smrťáka symbolicky pohřbívaného, jsou krátké.

Král je poslední sedlák, který odolává nátlaku, aby vstoupil do družstva. Neodmítá ale nové pořádky z ideových důvodů – socialismus je mu stejně cizí jako kterákoliv jiná novota. Odmítá nové věci jen proto, že jsou nové, jeho tragédie je v něm samém, ne v okolnostech. Nešťastná smrt jeho syna Jindřicha je jen jevištní připomínkou toho, co se v Králově nitru stalo už dávno. Dramaturgie citlivě odstranila z původního textu maximum narážek na dobové reálie a ubrala kolektivizační tématiky. Zbylo osudové drama muže, jenž je svým okolím – od nejbližší rodiny až po Tajemníka – z různých důvodů tlačen k tomu, aby se připojil k mainstreamu, aby byl “in”.

První polovině hry kralovaly Maškary možná až příliš. Pitínského režie klade velké nároky na pozornost a diváky textem příliš jednoduše nevede, nepomáhá jim – myslím to jako pouhé konstatování, ne jako výtku. Divoké hromadné scény ale válcují intimní dialogy a dojem je poněkud roztříštěný. Teprve ve druhé části dostanou účinkující více klidu a prostoru, i Maškary se ukázní v nacvičeném výstupu na dvoře Králova statku. Ačkoli se vnějškově i dramaturgicky snažili autoři tradici vesnického dramatu maximálně vyhnout, přece jen je v narážkách obsažena dostatečně. Jindřichova obava, že ho otec pozná mezi Maškarami, připomene Vaška z Prodané nevěsty. Jakoby mimochodem pronesená poznámka o Jindřichově noži zase Lacu z Její pastorkyně. Jsou to detaily, ale občas se zprudka zablýsknou, i když jen krátce.

Kostýmy vycházely z reality, byly ale výrazně barevně stylizované a občas nepřímo prozrazovaly děj. Marie si žluté šaty, které by se tak hodily ke žluté bundě milovaného Rafaela, nemohla obléci – Maškary je vyválely v hlíně. Hudba Vladimíra Franze doprovázela představení jako zvukomalebný prvek s voicebandovou deklamací a polozpěvem sboru ve scénách Maškar a zdařile charakterizovala prostředí především při parodii venkovského funusu. Méně výrazný byl twist a tancovačková dechovka, zda se jednalo o záměr, těžko říci.

Představení nabízí současný výklad vynikajícího Topolova textu. Výklad nadčasový, jemný, chápající, ale přesto v jeho vyznění jaksi nelítostný. Co se vlastně za těch šedesát let změnilo, můžeme se ptát sami sebe. Kolem nás všechno, zní odpověď, v nás vůbec nic.

Josef Topol: Konec masopustu. Režie: Jan Antonín Pitínský, scéna: Tomáš Rusín, kostýmy: Jana Preková, hudba: Vladimír Franz, dramaturgie: Daria Ullrichová, pohybová spolupráce: Adéla Stodolová. Král: Igor Bareš, Jindřich: Filip Kaňkovský, Marie: Pavla Beretová, Cihlář: Alois Švehlík, Smrťák: Vladislav Beneš, Věra: Kateřina Holánová, Paní Pražka: Iva Janžurová, Rafael: Radúz Mácha, Petr: Petr Motloch, Předseda: Milan Stehlík, Tajemník: Jan Bidlas, Anežka: Jaromíra Mílová, Husar: Filip Rajmont, “T”: Dušan Kočí, “G”: Petr Kozák, Žofi: Kristýna Šimůnková, Maškary. 4. 9. 2011, Národní divadlo, Praha.