Staatshausspiel Dresden přijel na festival Divadelní svět s představením Familienbande. Zápletka je zpracovaná víckrát – rodina se sjede na oslavu dědečkových narozenin, postupně se odkrývají jednotlivé osobnosti, drobné neshody a animozity mezi příbuznými, charakterové vady. Konflikty vyvrcholí ve chvíli, kdy hiphoperský synáček prozradí, že otec žebral u babičky o 120 000 Eur. Najednou se ukáže, že všichni nejsou tak sebejistí, že jsou závislí na cizím majetku i postavení, neumějí si poradit ani s představou, že by měli žít jinak, než jsou zvyklí. Vypadá to na velké drama, ale písničky to všechno schovaly do zábavného balení a konec je povinně dobrý jako ve staré opeře – nebo v Simpsonových.

Pokud existuje žánr rodinný film, měli jsme před sebou rodinné divadlo. Písničky byly dílem autorské, dílem parodovaly evergreeny od Like a Rolling Stone přes Pomádu až k Freedom George Michaela. Došlo i na operní směsku z Dona Giovanniho, Dona Carlose, Orfea a Eurydiky, také narážka na Nibelungův prsten se objevila. Hudba byla podstatou představení, bez ní by celá věc sotva stála za povšimnutí, nasazena byla vždy ve chvíli, kdy se dialogy ztrácely v bezradnosti. Franz Wittenbrink hru nejen režíroval, ale vybíral i hudbu a sám si představení řídil od klavíru. Ztvárnění hudebních čísel bylo výborné a herci podávali skvělé – byť zřetelně činoherní – výkony. Doprovodná kapela sama se skládala jen z piana a jednoho multiinstrumentalisty – sama o sobě parodovala večírkové samohrajkáře, z jejichž hudebního polosvěta vytrysklo duo Eva a Vašek. Hrála ale s rockovým odpichem, hudební úroveň představení byla vynikající.

Hra mi připomněla zásady filmového hnutí Dogma 95, které mimo jiné povoluje přítomnost hudby jen za předpokladu, že je pro ni reálný důvod. Například když někdo pustí rádio, je na koncertě – nebo má na večírku kapelu. Vrcholným dílem tohoto hnutí je navíc film Thomase Vinterberga Rodinná oslava (1998). Familienbande (premiéra v roce 2011) nenabízí v zásadě nic jiného, než umírněnou kopii tohoto filmu. I v něm se charaktery definitivně odkryjí po prozrazení rodinného tajemství, a potom už všichni jednají ve vztahu k němu. Náznak dramatu v divadelním zpracování Lutze Hübnera je zaretušován do zábavně snesitelné a pokud možno nerozčilující podoby. Nejmladší generace si navíc na konci slíbí, že nebude stejná jako rodiče. Byl v tom snad kus irone, ale jen tak aby se neřeklo. Na skutečné psychologické drama hra v podstatě rezignuje a mimochodem nám sděluje, že zábava je ta nejpodstatnější věc za všech okolností. Hlavně se moc nedívat, co se kolem doopravdy děje.

Staatshausspiel Dresden. Lutz Hübner, Franz Wittenbrink: Familienbande. Režie a hudební vedení: Franz Wittenbrink, text: Lutz Hübner, scénografie: Christoph Schubiger, kostýmy: Nini von Selzam, zvuk: Torsten Staub, Marion Reiz, osvětlení: Michael Gööck, dramaturgie: Robert Koall. Hrají: Helga Werner, Rosa Enskat, Ines Marie Westernströer, Susanne Jansen, Annett Krause, Philipp Otto, Anya Fischer, Mila Dargies, Benjamin Höppner, Felix Räuber, Philipp Otto. 11. 6. 2013, Mahenovo divadlo. V rámci festivalu Divadelní svět.