Takže tu máme jistého Falstaffa a veselé paničky windsorské s jejich manžely. A chtěli bychom z nich mít rodinu dnešní anglické královny, Hardyho, Laurela, Jamese Bonda a všechny je naházet do bazénu. „Ale prosím,“ řeklo sluchátko v Theater an der Wien, „jak si račte přát.“ Letošní čtyřsté výročí úmrtí Williama Shakespeara se odrazilo v dramaturgii „divadla na Vídeňce“ hned čtyřmi tituly. Jako třetí z nich je právě na programu veselé drama Falstaff, jehož autorem je Antonio Salieri – jeden z největších operních skladatelů 18. století.
Pokud si někdo představuje Antonia Salieriho jako císařského kapelníka, a tedy poněkud suchého úřednického patrona, musel by Falstaff tento klamný dojem přinejmenším narušit. Salieriho shakespearovská opera je plná narážek a parodických momentů, které si dělají legraci z dobových společenských i hudebních konvencí. A mnohé z těchto vtípků fungují dodnes. O tom se mohlo přesvědčit i vídeňské publikum, které pochopitelně velmi živě reagovalo především na zesměšňování německé opery – nebo spíš singspielů –, které dobře zná.
Navíc i bez znalosti jakýchkoliv souvislostí je hudba Falstaffa sama o sobě ohromně živá, nápaditá a barevná. Salieri ani ve svém pozdním díle z roku 1799 neztrácel invenci, nepsal mechanicky, ale zároveň zacházel s hudbou skutečně mistrovsky. Svědčí o tom krásné ansámbly a bohatá instrumentace. A postava Falstaffa má v sobě hodně z Dona Giovanniho, přinejmenším sebevědomí a apetit – jen se ženami mu to příliš nevychází.
Salieriho opera si ze Shakespearova námětu, jímž jsou Veselé ženy windsorské, bere základní dějovou linku a několik hlavních postav. Celý název opery zní Falstaff aneb Tři darebnosti a Salieri i libretista Carlo Prospero Defranceschi se skutečně zaměřují především na tři neplechy, které dvě přítelkyně Falstaffovi provedly. Opera zcela vynechává mladý zamilovaný pár Fentona a Anny, na scéně zůstávájí manželské dvojice Fordových a Slenderových, služka u Fordových Betty a především samozřejmě sluha Bardolf a jeho pán John Falstaff – vždy připravený stáhnout kalhoty, i když postel je ještě daleko.
Inscenace v Theater an der Wien převedla komedii do dnešní královské rodiny. Režisér Torsten Fischer přidal k předepsaným dvojicím ještě dvě němé role navíc: královnu Alžbětu II. a jejího manžela prince Philipa. Místo manželů Slenderových tu byl princ Charles s Camillou a místo Fordových princ William a jeho Kate, William se navíc převlékal za Jamese Bonda. Bardolf a Falstaff přišli na scénu v perfektní stylizaci Laurela a Hardyho, Bardolf se ale postupně proměnil jako ďábelský hybatel děje v Alexe z Kubrickova Mechanického pomeranče.
Nikoho nepřipomínala snad jenom služka Betty, ale možná její stylizace jen nebyla tak zřetelná. Všechny postavy spojovala ochota kdykoliv si loknout ginu, který byl vždy po ruce v takřka neomezeném množství. Tento rys dokonalého anglického chování jako by se do inscenace vplížil z parodické povídky Stephena Leacocka, v níž se na všechny problémy ordinovala „jedna pořádná whisky se sodou“.
Hudební nastudování Reného Jacobse bylo především živé, běželo vpřed lehce a s obrovskou dávkou nadhledu. V klavírních mezihrách se objevily výňatky z Beethovenových variací na duet „La stessa, la stessissima“ z prvního dějství opery, vloudil se i citát duetu „Là ci darem la mano“ z Dona Giovanniho. Jacobs ale vtipkoval s mírou a neutopil ve vlastních invencích operu, která vlastně žádné vtipy navíc nepotřebuje.
Zvuk orchestru Akademie für Alte Musik Berlin byl krásně měkký a zněl víc kompaktně než průzračně, na prvním místě byly krásné orchestrální barvy. Svižná tempa nenechala představení v klidu a hnala ho dopředu s rasancí crazy komedie. Detailnější práce s pěveckým výrazem pravděpodobně padla za oběť akcentu na náročné komické herectví požadované režií.
Falstaff je těžká opera vyžadující zvládnutí belcantového stylu a vytvořila v mnohém komický protipól k únorovému provedení Rossiniho Otella v témže divadle. Obsadit role odpovídajícími pěvci není jednoduchá, tady navíc museli aspoň orientačně odpovídat zvoleným populárním předlohám. Režijní záměr si v tomto směru vybral i několik slabších chvil.
Vynikající byl Christoph Pohl v titulní roli, jeho zpěvný bas zněl pružně a vyrovnaně, zpíval bez námahy, měkce a srozumitelně. Představitel jeho sluhy Robert Gleadow směřoval barvou také spíš k basu, ale dramatičtějším projevem byl k Falstaffovi dostatečně kontrastní. Jejich mužským hlasovým protipólem byl Maxim Mironov jako pan Ford či princ William – lyrický tenorista s lechtivým vibratem a výbornou koloraturní technikou.
Představitelka jeho manželky Anett Fritsch zpívala velmi dobře, ale charakterističtější hlas by nebyl na škodu. Podobně na tom byl Arttu Kataja jako pan Slender. Alex Penda v roli jeho manželky kromě několika vysokých tónů nepředvedla pěvecky skoro nic, jevištní stylizace tu jednoznačně vítězila nad hlasem. Mirella Hagen v menší roli služky Betty zněla přinejmenším nadějně, je to pěkně lesklý, zatím hodně štíhlý hlas. Pěvecky i herecky tradičně zabodoval Arnold Schoenberg Chor.
Ze směsky typů na jevišti vychází na první pohled divadelní mišmaš a kousek z něj zůstane i v pohledu druhém a dalších. Jistou logiku to ale má – i Salieri v hudbě reflektuje řadu dobově zcela zřejmých věcí. Tehdy se tomu sice ještě neříkalo popkulturní odkazy, ale i tak je jeho Falstaff obsahuje. Pustit je v pestré míchanici i na jeviště nepůsobí zdaleka tak zmateně, jak se může zdát, a nápad má v díle svou oporu. A nahradit královnu Alžbětu I. ze Shakespearových časů její dnešní následovnicí se také celkem nabízí.
Všechno navíc sjednocovala perfektně stylizovaná výprava Herberta Schäfera a Vasilise Triantafilopoulose. Čistá, nepřeplácaná scéna i perfektní kostýmy věrohodně ztvárňovaly současný luxus. Ovšem opravdový luxus drahých materiálů a dokonalého designu, žádné nablýskané pitomosti.
Režisér Torsten Fischer vedl postavy do komických situací přirozeně a přímo, k jejich společenské situaci ale neseděly občasné plebejské manýry. Věčné popíjení ginu bylo poněkud monotónní a nefungovalo ani jako charakteristika, ani jako running joke. O spoustu divadelní zábavy se naopak postaral efektní bazén plný umělohmotných míčků, do nějž nakonec naskákal i celý sbor. Falstaff měl ve výsledku ohromný tah a živě polemizoval s pocitem, že klasicismus je jaksi nudně předvídatelný styl.
Falstaff se bude v Theater an der Wien hrát ještě 21. a 23. října. Ve Vídeňské státní opeře se ale v průběhu října hraje také Händelova Alcina a Gluckova Armide. Je to skvělá možnost vidět a slyšet takřka na jednom místě průřez vývojem opery 18. století – od barokního Händela přes Gluckův přechod mezi barokem a klasicismem až po pozdní klasicistní operu Antonia Salieriho. Jsou to špičková a reprezentativní díla svých autorů, navíc velmi dobře vypravená do dnešního světa. Taková příležitost se nenaskytne často ani v největších kulturních metropolích.
Antonio Salieri: Falstaff, ossia Le tre burle; libreto Carlo Prospero Defranceschi podle hry Veselé ženy Winsdorské. Hudební nastudování – René Jacobs, režie – Torsten Fischer, výprava – Herbert Schäfer a Vasilis Triantafilopoulos, světla – Torsten Fischer und Ralf Sternberg, dramaturgie – Herbert Schäfer, choreographie – Pavel Strasil. Sir John Falstaff – Christoph Pohl, Mrs Alice Ford – Anett Fritsch, Mr Ford – Maxim Mironov, Mrs Slender – Alex Penda, Mr Slender – Arttu Kataja, Betty – Mirella Hagen, Bardolfo – Robert Gleadow. Akademie für Alte Musik Berlin, Arnold Schoenberg Chor (sbormistr Erwin Ortner)., 19. 10. 2016, Theater an der Wien, premiéra 12. 10. 2016.
Leave a Reply