Uvedení opery Elektra Richarda Strausse je v kontextu české operní dramaturgie událost zcela mimořádná. Janáčkovo divadlo se s touto výzvou vypořádalo na horní hranici svých možností.

Elektra je bezpochyby jedna z nejnáročnějších partitur, kterou si může operní divadlo vůbec vybrat a rozhodně nepatří k repertoárovým kusům ani na velkých německých scénách. Je to Richard Strauss ve svém nejprogresivnějším období, hutné polyfonní předivo motivů s ponurou, dekadentní atmosférou, která odpovídá textu Huga von Hofmannstahla, který se dívá na samé dno lidských motivací. Hluboká psychologická sonda, zároveň však až bulvárně pikantní – za řvavým titulkem ŠOK!!! se skrývá analytický pohled a je na interpretech, který pól upřednostní, případně zda se jim je podaří vyrovnat. Rozsáhlá jednoaktovka se soustřeďuje především na tři ženské role, muži stojí stranou, byť je to nakonec Orestes, kdo něco skutečně vykoná. Ženské hrdinky jsou při vší exponovanosti svých rolí pasivní – v tom je opera velmi wagnerovská. K Wagnerovi pochopitelně odkazuje i mnoho jiných aspektů partitury, Richard Strauss ale stojí oběma nohama ve dvacátém století a v roce 1909, kdy měla Elektra premiéru, stál i na špici hudebního vývoje. Už bitonalita motivu hlavní hrdinky nás spolehlivě upozorňuje, kde se hudebně nacházíme.

Orchestrální partitura Elektry je natolik samonosná, že je možné si docela dobře představit – podobně jako u Tristana – její provedení bez zpěváků. Orchestr zvládl nezvyklou partituru velmi dobře, i když ne zcela bez chyb, ačkoliv nebyly nijak drásající. Většina výhrad, které k provedení mám, pramení spíš z provozních nezbytností a nejedná se o chyby v pravém slova smyslu. Už zmenšené obsazení orchestru (autorizované samotným Straussem) bylo nutností vzhledem k velikosti brněnského orchestřiště. To na druhou stranu klade obrovské nároky ne jednotlivé hudebníky, kteří hrají prakticky bez oddechu a nutno říci, že orchestr pravděpodobně předvedl to nejlepší, co dovede.

Caspar Richter vedl provedení spíš v lyrickém duchu a umírněných tempech. Obojího bylo místy až příliš, i když mám podezření, že i to byl výsledek kompromisu mezi tím, jak by věc znít měla a jak ji orchestr je schopen zahrát. Díky tomu bylo dobře zřetelné, že Elektra není jen do extrému dovedený styl, který Richard Strauss vytvořil v předchozí Salome, ale že již také zřetelně ukazuje k následujícímu Rosenkavalierovi, především hudbou, jíž je obklopena Chrysothemis. Richter také držel orchestr na uzdě dynamicky, alespoň do té míry, jak je to v tomto případě možné. Jestli provedení něco jednoznačně chybělo i přes všechny ohledy k provozním aspektům, byla to expresivita, patrně v důsledku nejistoty a nervozity. A prakticky neslyšné byly tympány a vůbec bicí. Při veškerých ohledech k pěvcům bylo dynamické umírněnosti v tomto případě opravdu až moc. Při první repríze byl výkon orchestru mnohem lepší, dynamičtější a celkově suverénní, premiérová zakřiknutost úplně zmizela.

K pěvcům bylo velmi vstřícné i scénické ztvárnění, jehož autorem byl bývalý ředitel brněnské opery Rocc (jen u kostýmů si přibral jako spolupracovníka Miroslava Sabo), ostatně Elektra byla v plánu ještě za jeho zdejšího působení. Původní plán byl ovšem ten, že opera bude provedena jako “scénický koncert” – tedy s kompletním velkým obsazením orchestru na jevišti a pouze minimalizovanou hereckou akcí, vlastně jakési polokoncertní uvedení. Možná z toho pramenil i jistý oratorní dojem, který jsem z inscenace měl. Na druhé straně je ale těžké si představit, že by někdo chtěl po pěvkyních v tak pekelných rolích ještě nějaké velké herecké akce. Postavy se ale podařilo zřetelně charakterizovat i s použitím minimálních prostředků, ať už výtvarných či hereckých. Na scéně se odehrál spíš psychothriller než horror s rozmáchlými gesty a potoky krve.

Mykény charakterizovaly čtyři mohutné zlaté sloupy na červené podlaze točny. Prostupnou mříží z visících řetězů byly odděleny od přední části scény, kde se většinu času pohybovala Elektra vydělená sama sebou z dění ve městě. Charakterizovalo ji neuroticky opakované, trhané gesto ruky, která jako by se nemohla odhodlat k činu, k tomu šedivý kostým s mírně lesklým přehozem. Bílá nevinnost Chrysothemis nebyla problematizovaná ničím, co by dávalo tušit její konec – to pokládám za nedotaženost. Hadí korunu Klytaimnestry doplňoval plášt z hadí kůže kryjící lesklé šaty a mohutné šperky. Tady musím říci, že vidím jistý rozpor mezi tím, co Rocc o své inscenaci předem říkal a jak ve skutečnosti vyzněla. Pokud měl být záporný charakter Klytaimnestry zpochybněn pochopením její motivace k vraždě manžela, nic takového jsem nepostřehl. Stejně tak Elektra byla vně klece ztvárněné řetězovou mříží – byly to jednoznačně Mykény, které byly v pasti spoluviny. Když se scéna na točně v úplném závěru konečně výrazněji rozhýbala v souladu s událostmi, které se daly do pohybu, nezahynuli Orestovou rukou jen Klytaimnestra a Aigisthos, pomstě padli za oběť všichni včetně Chrysothemis, byť se provinili třeba jen mlčením. Pouze Elektra, která jediná vraždu Agamemnona okázale odsuzovala a volala po pomstě, zůstala ušetřena. Tady jen podotýkám, že celá drasticky působící scéna byla provedena ve velmi citlivé stylizaci a její ohromný účinek se obešel bez naturalistických detailů. Nejvýraznější rekvizitou připomínající vraždu a pomstu byla červená sekera. Jestli něco charakterizovalo mužské hrdiny, byla to prázdnota. Jejich projevy byly omezeny na mechanické zapalování cigaret, nezúčastněné postávání, vyměšování. Orestes působil jako “cizinec” z laciného westernu včetně mlčenlivého vyčkávávání až do chvíle, kdy se nechá poznat a tasí – v tomto případě nůž. Inscenace se dívala na mužský a ženský svět vlastně tím nejtradičnějším pohledem: ženy cítí, muži jednají.

Pěvecká stránka představení byla velmi dobrá, především co se týká představitelek ženských rolí, i když bylo lepší předem zapomenout na “hvězdu Metropolitní opery”, jak byla důsledně představovaná Janice Baird. Ne snad proto, že by zpívala špatně, ale není dobré si tvořit přehnaná očekávání a koneckonců ani propagace by je neměla v takové míře pomocí problematických tvrzení vzbuzovat. Nicméně k Janice Baird: roli zazpívala suverénně, bylo poznat, že si je jistá a má zkušenosti. Hlas má silný, ne vyloženě mohutný, ale pěkně se nese a zní i v pianissimech, v exponovaných pasážích si nemusí pomáhat křikem a je jí dobře rozumět. V extrémních výškách byla občas pod tónem a prvních 20–30 minut se do role dostávala a rozezpívávala, ale její celkový výkon byl přinejmenším pozoruhodný. Operu, která s jejím výkonem stojí a padá, utáhla bez zřetelné námahy (jen ještě poznámku: chápu, že se při takovém výkonu pěvkyně potřebuje občas napít, ale mohla by to dělat méně okázale). Vyrovnanou partnerkou – navíc i bez drobných intonačních kompromisů – jí byla Adriana Kohútková v roli Chrysothemis, což byla dobrá příležitost k tomu, aby si publikum i vedení divadla uvědomili, jak platnou sílu v této pěvkyni máme. A nezáleží na tom, že je “jen” z Bratislavy. Její lyrickodramatický soprán byl měkkým protipólem vysokodramatické Elektře. Příjemným překvapením pro mě byla Helena Zubanovich, k jejímuž výkonu v roli Ježibaby jsem měl řadu výhrad. Tady bylo jasné, že je v německém repertoáru doma, vyhovuje jí a ví, jak se v něm pohybovat. Mnohem lépe ale roli při první repríze zvládla Jitka Zerhauová. Má pro ni vhodnější hlas objemem, barvou i rozsahem – opravdový alt se znělými hloubkami – a její pěvecký projev byl propracovanější. Helena Zubanovich byla o něco pohyblivější herecky, ale to je tak všechno. Z uměleckého hlediska je nepochopitelné, proč Jitka Zerhauová nedostala roli Klytaimnestry přidělenou pro všechna provedení a musela se ji učit kvůli jedinému záskoku. Jakub Kettner byl – zcela ve shodě s rolí Oresta – poněkud monotónní, naplnil odpovídajícím způsobem pěvecky to, co mu inscenace přidělila. Pěkně vyšel i úvodní ansámbl služek. Pokládám za nutné ještě jednou zdůraznit, že přes mohutně proklamovanou metropolitní slávu Janice Baird bylo pěvecké obsazení ženských rolí prakticky vyrovnané.

Janáčkovo divadlo naplánovalo pouze čtyři představení Elektry, další podle slov Daniela Dvořáka případně přibudou v závislosti na diváckém zájmu. Vzhledem k tomu, že premiéra ani první repríza nebyly vyprodané, pospěšte si do divadla. Jedná se skutečně o mimořádné dílo a pravděpodobně už je v Brně v nejbližších desetiletích neuvidíte.

Richard Strauss: Elektra, libreto Hugo von Hofmannsthal. Hudební nastudování – Caspar Richter, režie a scéna: Rocc, kostýmy: Rocc, Miroslav Sabo. Klytaimnestra – Helena Zubanovich, Elektra – Janice Baird, Chrysothemis – Adriana Kohútková, Aigisthos – Ivan Choupenitch, Orestes – Jakub Kettner, Orestův vychovatel – Pavel Kamas, Důvěrnice – Jana Sobotková, Nosička vlečky – Jitka Klečanská, Malý sluha – Petr Levíček, Starý sluha – Ladislav Mlejnek, Dohlížitelka – Daniela Straková-Šedrlová, 1. služka – Jana Iskrová, 2. služka – Jana Wallingerová, 3. služka – Hana Kopřivová, 4. služka – Martina Králíková, 5. služka – Andrea Široká. Sbor a orchestr Janáčkovy opery. 18. 5. 2012 (remiéra) a 20. 5. 2012, Janáčkovo divadlo, Brno.