„Hlasitosti se nelekejte, na pořadí nedbejte!“ mohl by Radek Kopel vyzvat posluchače na obalu pátého alba sdružení Eine Stunde Merzbauten. Místo bojového nadšení se sice spokojil se suchým doporučením v angličtině, ale smysl zůstává. Je to noise, je to věc okamžitých nápadů a inspirací, tak se toho nebojte, jděte do věci po hlavě a nechte ji žít jejím vlastním životem.
Radek Kopel patří k české noiseové scéně přes dvacet let. V roce 2014 oslavil dvacáté narozeniny projektu Napalmed tím, že ho ukončil. Bezprostředně na něj ale v čase navázali Eine Stunde Merzbauten. Zabalené do obyčejného papíru s legendárními rybičkami z nožířské fabriky Mikov přišlo v srpnu 2016 na svět jejich páté album. Jedná se o záznam dvou živých improvizací z klubu Rybanaruby a jednoho studiového session. A vzhledem k nedávnému datu vydání je dost pravděpodobné, že živé vystoupení ESM v říjnu na brněnském Noise Festu bude mít k rybičkovému albu hodně blízko. Ale kdo to může u všech těch volných improvizací vědět s jistotou.
Album ByloNebyloRybaNaruby se řadí k sérii zvukových památek, které po improvizovaných klubových večerech zůstaly. Díky péči dramaturga Pavla Straky jich není zrovna málo, a nejedná se jen o volné improvizace, ale také interpretace grafických partitur nebo živý doprovod k filmům. ESM a jejich rybí deska zapadá do této řady jistou neuchopitelností, a především snahou vytvořit a definovat vlastní zvukový svět. Nejde snad o to, že by byl zcela nezaměnitelně unikátní, ale jeho akustický oblak ve chvíli, kdy existuje, dělá z posluchače nekompromisně svou oběť. Obklopí ho, nepouští a neustupuje, dokud nahrávka neskončí. Oběť se po propuštění musí sama rozhodnout, jestli jí taková procedura byla příjemná a chce se ještě někdy vrátit.
Kromě Radka Kopela se na nahrávce podílejí Jan Pimper a Zdeněk Souček. Zdroje zvuku jsou vokály, tenorsaxofony a open source syntezátor Standuino 3Pi, všechno se spoustou efektů. Zdroje frekvencí ale při reprodukci vlastně nejsou moc zajímavé – při poslechu naslepo je vlastně jedno, jestli někdo týrá kytaru nebo něco kutí na mixpultu, s efekty nebo s počítačem. I tak se z pralesa elektronicky deformovaných zvuků občas vyloupne tón saxofonu, připomínka důvěrně známého světa, který zůstal na chvíli kdesi vzadu. Jako orientační pomůcka ale neposlouží – jen zavede mozek do další neprostupné houštiny.
Uši si na to samozřejmě musí trochu zvyknout. Album se od kratičkého brumu odpíchne ke škrábanici ve středech a postupně se rozleze do celého spektra. Ani v jedné jeho části ale nehladí: spíš bodá, vyrývá a vrtá. Roztáčí sluch jako na soustruhu a nastavuje záběr nože hezky hluboko – špony a jiskry jen lítají. Dvě živé nahrávky KdybyBylyVPrdeliRyby a NemuselyByBýtRybníky tvoří dlouhé, nepřetržité bloky, asi 21 a 13 minut.
Třetí studiová JsouDveVeciNaSvete… je nejdelší, jejích 36 minut je ale rozsekaných na 97 přibližně dvacetivteřinových tracků. Právě ty jsou určené k náhodnému přehrávání a fungují vlastně jakkoliv – pokud posluchač vůbec připustí, že něco takového může fungovat. K jejich přehrávání mimo číselné pořadí nevede jen upozornění na obalu, ale také názvy. Většina z 97 tracků má jen číslo, které ale ve čtyřech případech vyprovokovalo i konkrétní titul. Track 66 nazvaný „666“ nebo 88 nazvaný „NaziFunksPunkOff“ svádějí k přednostnímu přehrání samy od sebe.
Z brutálního rozdělení „neúměrně dlouhé“ skladby, titulu alba a názvů jeho jednotlivých bloků i některých tracků je cítit slušná dávka ironie a odstupu. V hudbě samotné se nic takového spíš nenachází, všechny zdroje zvuku dostávají stejnou příležitost. Jejich význam vyplývá spíš z nabídnutého kontextu obklopujících zvuků než z jasně formulovaného stanoviska interpretů. Ti jsou ponoření do světa, kam patří uměle vytvořené šumy a hluky, deformované hlasy i saxofony, stejně jako mluvené pasáže připomínající zrychlenou deformací nepolapitelné potvory z kreslené grotesky.
Zatímco trouby zbořily hradby Jericha, fyzický nápor výkonné aparatury už často ani nepřiměje lidi, aby přestali pít u baru pivo. Je otázka, co si počít se vším tím hlukem, který jediný nám zbyl – jak tvrdí v titulu své knihy o hudbě 20. století Alex Ross. Hladina běžného okolního ruchu se během posledních 200 let dramaticky zvýšila, podobně jako frekvence komorního a. Uši si zvykají na stále hlasitější a lesklejší zvuky, a s posedlostí heroinisty si říkají o pořád vyšší dávky. Třeba se s ní konečně dočkají i zlaté rány v podobě plutoniové kapely Postižená oblast, která by jim ulehčila odchod na poslední vesmírný stop.
Přispět by k tomu měl Noise Fest v brněnském klubu Paradox od 7. do 8. října 2016. Radek Kopel a jeho Eine Stunde Merzbauten budou u toho.
Leave a Reply