Dveře zákona dokořán – zkuste vstoupit

27. 6. 2012, 6.34 | Boris Klepal

Kongeniální uchopení části románu Proces Franze Kafky na dramaturgickém půdorysu Čekání na Godota uzavřelo New Opera Days Ostrava. Dveře zákona Salvatora Sciarrina jsou skvěle napsané a Petr Kotík je adekvátně nastudoval. Výborně nastartovaný nový festival si nechal to nejlepší nakonec.

La porta della lege, ilustrační foto, zdroj www.ndm.cz

Mluvte do něj andělsky nebo ďábelsky, výsledek bude stejný. Vrátný vám nabídne židli, poptá se po vaší minulosti, ale dveřmi k zákonu neprojdete. I když se zdá, že se otvírají, že můžete nahlédnout alespoň škvírou, stejně zůstanete venku a nikdy se nedozvíte, jestli je za nimi Zákon, který hledáte. Nakonec se beznaděj dovrší zjištěním, že zákon není jen jeden – dveře, za něž se celý život marně a osaměle dobýváte, jsou určeny jen pro vás.

To, co z vyjadřovacích prostředků Salvatora Sciarrina naznačilo předchozí provedení miniopery Infinito nero, jsme v déle než hodinu trvající opeře La porta della legge mohli poznat v plné síle. Jedná se tu už o plnohodnotné hudebně-dramatické dílo, opravdovou současnou operu, a to nejen dobou vzniku. Hovoří se tu zcela vážně a bez zlehčování o současných problémech pomocí současných vyjadřovacích prostředků. Přemlouvání ze všech stran tu reprezentovaly dvě téměř identické scény, kdy Vrátného (bas) přemlouvá k uvolnění cesty do dveří První muž (baryton) a Druhý muž (kontratenor). Ani jeden z nich neuspěje a v závěru svou beznaděj vyjádří unisono, aby se vizuálně zmnožili do nespočtu výtahů jezdících sem a tam. Inscenace sama kromě společensky kritického pohledu, který opera obsahuje, naznačila ještě otázku, zda zavřené či otevřené dveře nejsou spíš otázkou stavu naší mysli než objektivní skutečností.

Hudební jazyk, který Salvatore Sciarrino používá bych popsal jako několik vzájemně se prolínajících a ovlivňujících vrstev hudebních stínů, mlhy a aforismů. Stíny, to jsou basové tóny tvořící tmavý základ, po němž se válí mlha neurčitých zvuků vyluzovaných na mechaniky a části nástrojů, která plní nezvyklým způsobem harmonickou funkci. Aforismy jsou nenápadné útržky motivů, které spíš naznačují, jaké by motivy být mohly, kdyby je autor dořekl. Doslovnostem se Sciarrino vyhýbá naprosto striktně, ale dílo tím jen získává stylovou čistotu, působivost, a tím paradoxně i srozumitelnost.

Zcela mimořádné je v kontextu současné hudby zacházení s lidským hlasem. Pěvecké party jsou podle mého názoru psány opravdu pro zpěváky a s ohledem na jejich možnosti. Nechci říct, že by snad byly jednoduché, to spíš naopak, ale jak autor zachází s hudebními nástroji zcela nekonvenčně, tak se k lidskému hlasu chová velmi konzervativně. Zda se jedná o vědomý přístup či setrvačnost operní Itálie, o tom můžu jen spekulovat, ale v každém případě se jedná o přístup velmi sympatický.

Inscenace, kterou ostravský festival připravil ve spolupráci s Wuppertaler Bühnen, byla kromě úplného konce pojatá velmi minimalisticky ve wilsonovském duchu. Oranžové a později černé pozadí odkrývalo pouze světlý otvor dveří a za nimi modrobílý horizont s proměnlivou výškou. Jako rekvizita stačila jedna židle a věšák na kabát Vrátného. Za zdánlivou jednoduchostí se ale skrývala velmi detailní práce s proměnlivou velikostí dveří, změnou výšky horizontu a především s úspornými a přitom výmluvnými gesty a pohybem postav. V jejich vzájemných pozicích tvořících proti světlému otvoru dveří kontrastní či paralelní až mozaikově zapadající siluety byly zakódovány prvky černé grotesky, která ke Kafkovi patří stejně neodmyslitelně jako tolik omílaná existenciální tíseň.

Fantastický výkon podala Ostravská banda pod vedením Petra Kotíka. Orchestr náročné dílo nacvičil během pouhých tří zkoušek na vynikající úrovni, jako by se jednalo o běžný repertoárový kus. V komorním obsazení se nikdo neschová, takže se jedná bezpochyby o výborné individuální výkony, ale vedení Petra Kotíka je tu pořád zásadní. Vedl provedení s jistotou, pečlivě se staral i o zpěváky a jejich nástupy, neponechával náhodě vůbec nic. Skvělá byla práce s dynamikou: Sciarrinova hudba se často pohybuje na hranici slyšitelnosti, ale Ostravská banda ani v jemných pianech a pianissimech neztrácela dynamickou pestrost.

Pěvci měli své party s jistotou zvládnuté, jejich hlasy se dobře pojily dohromady, nikdo z nich nevyčníval z kvalitně sezpívaného celku. Nejdnalo se tu sice o nějaké ansámbly v konvenčním slova smyslu, jejich fráze na sebe ale často přímo navazovaly a jistě nebylo jednoduché docílit, aby v těchto místech nedocházelo k nepříjemným skokům – ať už v dynamice, vibratu, způsobu tvorby tónu apod.

První ročník New Opera Days Ostrava není vůbec potřeba hodnotit s nějakými rezervami, ostychem a ústupky, nikdo tu nemusí žebrat o sto dnů hájení, než se ve funkci rozkouká. Akce, za níž nejviditelněji stojí Petr Kotík a Jiří Nekvasil, se po umělecké stránce jednoznačně povedla. Při druhém ročníku bude nejtěžší nasazenou úroveň alespoň udržet.

Salvatore Sciarrino: La porta della legge (Dveře zákona, česká premiéra), libreto skladatel podle části románu Proces Franze Kafky. Hudební nastudování: Petr Kotík, režie: Johannes Weigand, scéna a kostýmy: Jürgen Lier, video design: Jakob Creutzburg. John Janssen – První muž, Gerson Sales – Druhý muž, Martin Jeaseok Ohu – Vrátný. Ostravská banda. Ve spolupráci s Wuppertaler Bühnen. 26. 6. 2012, Divadlo Antonína Dvořáka, Ostrava. V rámci festivalu NODO.

Zanechte komentář