Dust in the Groove: na začátku a na rozcestí

10. 12. 2013, 10.15 | Boris Klepal

Dust in the Groove, foto Boris Klepal

Dust in the Groove, foto Boris Klepal

Včera měla první koncert kapela Dust in the Groove. Možná spíš sdružení, nebo hudební projekt? Je to samozřejmě žonglování se slovy, nejdůležitější je samotná hudba, ale i ta zatím stojí na začátku a uvidíme, kam se bude ubírat. Nakonec už název sype prach do soukolí pulsujícího jazzového základu a rozporuplný byl i dojem z Betlémského kostela v Pellicově ulici, kde se hrálo. Okna žhnula do večerní tmy pekelně červeným osvětlením, v němž se potom uvnitř nenápadně chvěly plameny svíček po stranách.

Členové Dust in the Groove přišli do kapely z různých koutů JAMU a dohromady je spojuje nejspíš ze všeho chuť nebýt svázaní do konvenčních hudebních přihrádek. Mísí se v nich jazz, vážná hudba, sklony k experimentům i volné improvizaci. Dohromady je dal Radim Hanousek (soprán a barytonsaxofon), všichni hudebníci ale patří k těm aktivnějším a se žádným z nich jsem se nesetkal poprvé. Radim Hanousek si také s dalším dechařem Michalem Wróblewskim (basklarinet, altsaxofon) rozdělil autorství většiny repertoáru. Jednou skladbou přispěla akordeonistka a zpěvačka Lucie Vítková, s níž jsem vyjmenoval trojici členů, kteří tvořili část „dust“. „Groove“ vytvářela rytmická skupina, v níž hrají Martin Opršál (marimba), Juraj Valenčík (kontrabas) a Václav Pálka (bicí).

Střídání jasně uvedeného tématu s improvizovanými pasážemi předvedla hned úvodní Brno ve 40 °C Radima Hanouska, který svými zásahy „zaprášil“ také standard Victora Younga Beautiful Love. V Eternity Michala Wróblewskiho jsem zaslechl náznak minimalismu. Tiché písně Lucie Vítkové vytvořily jemný předěl někde ve zlatém řezu koncertu. Bílá opice mi připomněla techniku rychlých hudebních střihů, kterou používal Frank Zappa především v časech svých Mothers of Invention. Také mě u ní ale napadlo, že by kapela v kontrastech a střizích mohla být o dost odvážnější. Jemný zvuk a harmonie Wróblewskiho Frozen Music nás na chvíli přenesly do jiné atmosféry, skladba zněla opravdu bezvadně, byl to jednoznačný vrchol koncertu. Jazzová Doraiol se střídáním sól barytonsaxofonu a basklarinetu mi přišla trošku do počtu, i když mám rád souzvuky hlubokých dechových nástrojů.

Dust in the Groove, foto Boris Klepal

Dust in the Groove, foto Boris Klepal

Dust in the Groove teprve začínají, hledají svůj styl a přece jen poněkud přešlapují na místě. Jejich hudba se dobře poslouchala, ale stejně jsem chvílemi přemýšlel, kam s ní. Na soustředěně, klasicky poslouchaný koncert se mi chvílemi zdála až příliš tepající, do klubu zase zčásti příliš tichá a náročná na pozornost. Ani jeden aspekt není sám o sobě v nepořádku, ale zaprvé nebude jednoduché je oba skloubit, a zadruhé si s takto nejednoznačnou směsí najít dostatek publika. Také je možné, že jakási neukotvenost je součástí osobnosti Radima Hanouska, alespoň té hudební – projektů, na kterých se podílí, není zrovna málo. Zřejmě bude potřeba, aby se kapela dostala k jednotnějšímu a srozumitelnějšímu tvaru a možná si i sama lépe uvědomila, co vlastně chce. S instrumentálními a improvizačními schopnostmi tu žádný problém není.

Dust in the Groove (Radim Hanousek, Michal Wróblewski, Lucie Vítková, Martin Opršál, Juraj Valenčík, Václav Pálka). 9. 12. 2013, Betlémský kostel, Brno.

Zanechte komentář