Gustav Mahler prý byl takový detailista, že dokázal sedmiminutovou předehru ke druhému dějství Fidelia zkoušet dvě hodiny. Při představení pak bylo stejně všechno jinak, protože Mahler sršel nápady a jako performer je realizoval okamžitě. Podobnou mánií bohužel trpí i řada lidí, kteří by raději neměli realizovat nikdy nic.

V pátek jsem jel na kole z Brna do Žďáru nad Sázavou. Za Pikárcem vytyčovali jakousi dráhu a stavěli v ní podivné překážky. „Asi se chystá nějaká drezúra psů,“ blesklo mi hlavou mechanicky. „Nebo by v tom mohli prohánět lidi,“ následovalo v zápětí, protože občas „srším nápady“, i když se nikdo nedívá. Když jsem jel druhý den stejnou cestou zpátky, proskakovala těmi dírami ve falešných stěnách soutěžící družstva hasičů. Z toho plyne poučení, že i ty nejblbější nápady jednou najdou své opodstatnění v realitě a není tedy ani nutné tlačit na jejich realizaci. Stačí si počkat.

Arnold Schönberg měl kdysi takový nápad, že by zrušil tóniny, což spousta lidí pokládá za blbost dodnes. Schönbergova Druhá vídeňská škola je pro ně pořád tou nepřekonatelnou hranicí, od níž bere svůj počátek zlo zvané soudobá hudba. To temné intelektuálské neřádstvo ignorující běžné posluchače, kterými se tak rádi zaklínají běžní hudebníci. Projděme si tou cestou ve zkratce, která se jmenuje Smyčcový kvartet č. 2 Fis moll, op. 10 z roku 1908. První tři věty se pohybují v rozvolněném duchu pozdního romantismu a možná by něco podobného napsal i Gustav Mahler, kdyby psal smyčcové kvartety. Vede k němu i druhá věta, která zpracovává vídeňskou písníčku Oh du lieber Augustin, čli Sedí mucha na stěně a další dvě se sopránovým sólem. Čtvrtá věta už ale nemá předznamenání, atonalita z ní vystrkuje své pichlavé rohy.

Hrají hudebníci z Ravinia’s Steans Institute, sólo zpívá Mary Elizabeth Mackenzie.