Do prachu s vámi! Jeden jest Bůh!

3. 10. 2011, 8.17 | Boris Klepal

Čtyřicet let již tomu bude, co věrně konám službu svou a chodím do Janáčkova divadla jakoby ex offo. Včerejší večer s oratoriem Svatá Ludmila provedeným k osmdesátinám Richarda Nováka patřil k těm, na které se nezapomíná.

Kříž svatého Ivana, zdroj: http://www.waymarking.com/waymarks/WMAKA0_Kr_sv_Ivana_St_Ivan_cross_Hora_sv_Ivana_Czech_republic

Kříž svatého Ivana, ilustrační foto, www.waymarking.com

Vzpomněl jsem si mimoděk během krátkého úvodu Daniela Dvořáka na jiné jubileum – padesátiny Václava Halíře. Pamatoval jsem si jej už v dětství dobře, protože byl jako Vodník v Rusalce celý zelený, což se mi tehdy zdálo velmi významné a správné. Na jevišti brněnské opery se už v té době ale pohyboval ještě jeden zelený chlapík, totiž Richard Novák v roli Revírníka v Příhodách lišky Bystroušky. Sotva by mě tehdy napadlo, že ho uvidím a uslyším i po tolika letech v plné síle.

Role poustevníka Ivana plná gluckovského patosu a krásné jednoduchosti se zdá být napsána dnešnímu Richardu Novákovi na tělo. Jeho schopnost vystavět frázi, árii a vůbec dramatickou postavu je obdivuhodná. Pevný hlas nese minimální stopy věku znatelné snad jen při messa di voce z fortissima do pianissima. Technicky mu není možné vytknout vlastně nic – dech, intonaci i rytmus by mu mohli závidět kolegové o dvě až tři generace mladší. K tomu je ještě potřeba přičíst, že pěvec svou rolí žil, nejednalo se o žádnou neosobní a rutinérskou machu.

Provedení Dvořákova snad nejinspirovanějšího oratoria nebylo ani v nejmenším úlitbou staříkovi, kerého někdo z milosti ještě jednou pustil na pódium. Byla to důstojná oslava životního jubilea velkého pěvce a zároveň rázné připomenutí, že jen zodpovědnost k vlastnímu hlasu a dokonalá technika – jinými slovy dlouhodobá a cílevědomá dřina – zaručí pěvci dlouhý umělecký život. Všichni studenti i pedagogové pěveckého oddělení JAMU a konzervatoře měli být přítomni povinně.

Jaroslav Kyzlink vedl orchestr v uměřených tempech s důrazem na dramatickou stránku projevu a jasnou artikulaci smyčců. Jak je jeho zvykem – opomíjím zda dobrým či špatným – poněkud stranou zůstávala zpěvnost. Orchestr hrál na horní hranici svých možností, i když se nedokázal zcela vyvarovat chyb. V úvodu třetího dějství zazlobila dřeva, žestě si rovněž vybraly několik slabších chvil, tradičně nijaké byly tympány. Jejich důraz chyběl především v dynamických vrcholech, k nimž dirigent orchestr vedl promyšlenými gradacemi. Celé provedení zdobila dynamická vyváženost, orchestr pěvce nepřehlušoval, nikdy jej nemuseli překřikovat. Matně zněly kontrabasy, které už ani nebyly otočené bokem k publiku jako spíš směrem k zadnímu hornímu rohu jeviště. Vynikající výkon odvedl sbor, jemuž bylo výborně rozumět i v rozšířeném obsazení.

Pavla Vykopalová se v titulní roli zezačátku poněkud násilně hnala do dramatického výrazu, ale brzy se zklidnila a setrvávala v lyrické poloze, která je jí vlastní. Její vřelý a jemně nuancovaný projev souzněl s Dvořákovou melodikou úplně samozřejmě. Pěvecké založení Petra Bergera je rovněž lyrické a jeho tenor se navíc se sopránem Pavly Vykopalové výborně pojil objemem i barvou. Petr Levíček v prvním dějství zazpíval zřejmě nejlépe, jak dovede, svoji roli zvládl se zaujetím a se ctí. Pěveckým nedopatřením bylo obsazení mezzosopranistky Marlene Lichtenberg, jejíž úloha v proškrtané partituře nebyla naštěstí velká. Její hlas budil dojem značného objemu, ale projev byl nekultivovaný a plný intonační nejistoty. Navíc se výrazově zapomněla někde v okresním ztvárnění princezny Eboli a nebylo jí rozumět. Výslovnost všech ostatních sólistů byla vzorná.

Celkový dojem z provedení Svaté Ludmily byl strhující a hudební úroveň slavnostní atmosféru spíš vytvořila, než aby se za ni musela schovávat. Takovou oslavu narozenin si může dovolit opravdu jen ten, kdo něco umí. A vůbec není nutné, aby dostal před zraky bulvárních novinářů štípanou pusu od Jiřiny Bohdalové. Velké umění prostě chodí jinými cestami. Ó dovol, abych zlíbat směl tvých nohou prach, mistře!

Antonín Dvořák: Svatá Ludmila, oratorium op. 71, libreto Jaroslav Vrchlický. Hudební nastudování: Jaroslav Kyzlink, sbormistr: Josef Pančík. Richard Novák – poustevník Ivan, Pavla Vykopalová – Ludmila, Peter Berger – Bořivoj, Marlene Lichtenberg – Svatava, Petr Levíček – rolník. Orchestr a sbor opery ND Brno, Brněnský akademický sbor. 2. 10. 2011, Janáčkovo divadlo, Brno.

Komentáře k článku „Do prachu s vámi! Jeden jest Bůh!“

  1. Martin Bojda napsal:

    Plně podepisuji slova o technice, dřině a konzervatořích! Mrzí mě, že jsem nebyl o víkendu v Brně, půjde-li to, určitě navštívím reprízu! Richard Novák se mi vybavuje v Prodané nevěstě s Dvorským. Stejně jako dnešní jubilant Ruggero Raimondi je to především profesionál a interpret. Uvidíme, zda Raimondi si zazpívá ještě za deset let! Bohužel dnes se už zeleného Vodníka nedočkáme – copak červený není modernější?! Vlastně spíše modrý. Renatu Tebaldi tyto trendy už před lety natolik znechucovaly (včetně diletantismu mladé generace), že odmítala chodit do divadel a na jakékoli kurzy pěvců. Jsem přesvědčen o tom, že ansámbl českých pěvců či herců před 50 a více lety by dnes byl světovou špičkou – Národní divadlo roku 1960 bylo několik úrovní nad dnešní Met či Scalou a dnes by mělo nejlepší činohru na světě! O současné mizérii raději nemluvit. Kde ještě doznívají hlasy Podvalové nebo Kopeckého, zní dnes podstatně jiné věci…

Leave a Reply to Martin Bojda