Malou procházku dějinami staré hudby s pohledem do současnosti připravil soubor zobcových fléten Tre Fontane v podkrovním sále Městského muzea v Bystřici nad Pernštejnem. Slyšeli jsme původní skladby i řadu úprav pro toto neobvyklé obsazení.

Akustika podkrovního sálu jemnému zvuku fléten přála. Prostor byl přiměřeně velký, takže se v něm neztrácely ani velmi tiché pasáže. Přiléhavý byl i dozvuk místnosti, flétny nezněly suše, zvuk jednotlivých nástrojů mírně nabýval na objemu a ty se dobře pojily dohromady. Soubor pochopitelně střídal flétny mnoha rozsahů i ladění, ale především pestře hrál a měl dobře připravené i změny nástrojů a mírná přeskupování mezi jednotlivými skladbami, takže koncert měl spád a vzhledem k neformálnímu prostředí téměř zábavný charakter. Občasné průvodní slovo Julie Brané bylo stručné a k věci, přispívalo k pochopení toho, co se hraje, aniž vyvolávalo zlé duchy výchovných koncertů.

Úvod patřil třem světským skladbám autorů “italského nového umění” ze 14. století, tedy trecenta. Všechny tři kompozice měly původně texty, takže v provedení fléten poněkud ztrácely opodstatnění jejich efektní názvy (Jemný květ, Tak jako za zpěvu krásné Yguany, Levhart ve společnosti Marta). Na druhé straně instrumentální provedení ponechávalo prostor pro fantazii posluchačů a soustřeďovalo pozornost na dobře čitelný souzvuk hlasů ranné polyfonie. Tre Fontane hráli velmi dobře rytmicky, ve Zpěvu krásné Yguany se ozvalo krásně intonačně srovnané glissando. Na jemnou dynamiku fléten si museli posluchači asi trošku zvykat, ale soubor s ní zacházel výborně.

Dynamická pestrost přišla ještě více ke slovu v následující sérii skladeb období pozdní renesance, kde už je vedení hlasů mnohem komplikovanější a je třeba s nimi podle toho i zacházet. Souboru se to dařilo velmi dobře, i když v populární A Browninge Johna Baldwina bych v jednotlivých “variacích” uvítal i více tempového odlišení. Vrcholem večera pro mě bylo provedení Miserere Nathaniela Gilese. Původně dvouhlasá skladba měla spodní hlas rozepsaný pro dvě tenorové flétny. Horní hlas obsahující třicet osm proporcí hrála altová flétna. Soubor se rozmístil do rozlehlého trojúhelníku, takže tenorové flétny vytvářely přirozený stereoefekt, do nějž uprostřed vstupoval sólový melodický hlas neustále rozvíjející původní melodii. Otče náš Jana Pieterszoona Sweelincka zazněl v působivém sonorním souzvuku tenorové a dvou basových fléten, do střední části se vloudily drobné intonační nejistoty. Tři skladby Heinricha Isaaca nás vrátily zpět ke světským záležitostem, především poslední Pes se stylizovaným štěkáním.

Následující trojhlasý Contrapunctus VIII z Umění fugy Johanna Sebastiana Bacha zapůsobil jako zjevení. Mezi ním a předchozím Psem se nacházel patrně nejvýraznější stylový předěl celého večera a posluchači si mohli uvědomit, jak moderně a nadčasově Bachova hudba zní. Pořad koncertu jejímu autorovi – možná nevědomky – přiřknul místo odpovídající jeho postavení v dějinách hudby vůbec. Postavení zcela svérázného, ohromujícího a poněkud osamělého monolitu, který žil shodou okolností v období baroka.

Přechod k autorům dvacátého století reflektoval historický skok, který zobcová flétna prodělala s tím, jak se z praktických důvodů přestala používat. Partita a 3 Jindřicha Felda původně napsaná pro příčné flétny nás odvedla k zábavnější atmosféře a ta už se držela až do konce (jakkoli flétny držely koncert svým zvukem celkem pohromadě, stylově trpěl přece jen jistou nevyrovnaností). Alpská suita Benjamina Brittena je hudební hříčka líčící lyžařský zájezd a mohla by být jakýmsi ironickým protipólem Straussovy Alpské symfonie. Závěr patřil skladbě Willema W. van Nieuwkerka Kadanza, ostré akcenty mohly příznivcům rockové hudby připomenout Jethro Tull.

New Braun Bag Peteho Rose obstaral na můj vkus poněkud přetahovaný přídavek. Dokola omílané bebopové téma působilo v kontrastu s předchozími kompozicemi předvídatelně, ale hlavně si myslím, že program sám o sobě žádné “odlehčování” nepotřeboval. Byl velmi vstřícný k posluchačům tak jako tak.

„Oslava čísla 3″– Tre Fontane (Julie Braná – zobcové flétny, Jakub Kydlíček – zobcové flétny, Marek Špelina – zobcové flétny). Teramo de Zacara: Un fior gentile, Jacopo da Bologna: Si chome al canto della bella Yugana, Johannes Cicconia: Una Panthera in compagnia de Marte, John Baldwine: A Browninge, Nathaniel Giles: Miserere, Jan Pieterszoon Sweelinck: Pére de nous, Heinrich Isaac: A Fortune contrent (Codex Speciálník), Instrumentální skladba (Codex Speciálník), Der Hund, Johann Sebeastian Bach: Umění fugy – Contrapunctus VIII (BWV 1080), Jindřich Feld: Partita a 3, Benjamin Britten: Alpine Suite, Willem Wander van Nieuwkerk: Cadanza. 3. 6. 2012, Městské muzeum, Bystřice nad Pernštejnem. V rámci festivalu Concentus Moraviae.