Festival soudobé opery New Opera Days Ostrava zahájí v pondělí 27. června třetí ročník. Dokonce se protne s konkurencí, kterou si před dvěma lety sám vytvořil. Přepracovaná verze opery Martina Smolky Sezname, otevři se má premiéru ten samý den v Praze.
„Byla to krásná princezna, ale nebylo to na ní vidět,“ říká se v romské pohádce O Svrabince. Současná opera je na tom dost podobně. Spousta lidí ani netuší, že nějaké nové opery vznikají, a dokonce se i hrají. Jsou často i krásné, ale skoro nikdo to o nich neví.
Opera je multimediální umění, které tu je už přes 400 let. Od intelektuálských začátků ve Florencii se jí brzy zmocnila veřejná divadla v Benátkách. Potřeba přitáhnout a bavit publikum vedla ke vzniku hudebního divadla kouzel a zázraků. Nádherné kostýmy, velkolepé kulisy, nečekané proměny scény, kouzla se zvukovými efekty i světly a navíc všechna ta opojná hudba a krkolomné výkony zpěváků. Mýty a hluboké duchovní otázky se potkaly s emocemi a požitkářstvím, a perou se o místo na jevišti hudebních dramat dodnes.
Dnes už nežijí pamětníci doby, kdy začal starý Giuseppe Verdi psát svého Otella. Po premiéře Aidy v roce 1871 chtěl ukončit kariéru, a když se po třinácti letech pustil do nového díla, celá Evropa byla vzrušením bez sebe. Těžko si dnes také představit snahu uvést Wagnerova Parsifala bez svolení majitelů autorských práv. A jak se na něj divadla vrhla okamžitě po jejich propadnutí 1. ledna 1914. V Paříži se hrálo hned o půlnoci, Praha měla na Nový rok Parsifaly dokonce dva, během roku 1914 uvedlo Wagnerův scénický rituál přes padesát divadel. Se začátkem první světové války ale začal mít svět mnoho jiných starostí a na tom se zatím nic nezměnilo.
Opera je tak dnes jednou z tisíců starostí, které svět má. Při vší velkoleposti a nákladnosti produkcí je až nepochopitelné, na jakém okraji zájmu při tom balancuje. Vytvořit v této situaci festival soudobé opery je počin hraničící se zdravým rozumem. Zvláště v České republice, která je operou přesycená – na deset milionů obyvatel má deset operních divadel se stálými soubory. Mizerně placenými, kvalitativně velmi kolísavými, ale stále funkčními. Vklínit do tak zahuštěného prostoru ještě jednu akci navíc dává na první pohled jen malý smysl.
Festivalové produkce v Ostravě ale mají přinejmenším dvě mimořádné vlastnosti proti opernímu provozu během sezóny. Skládají se výhradně z novinek a všechna díla se zkouší v jednom obsazení bez alternací. Nedá se říci, že by díky tomu byl na práci klid – ten není v divadle nikdy. Ale přece jen není potřeba všechno vysvětlovat a zkoušet dvakrát až třikrát.
New Opera Days Ostrava nemají důraz na novinky hned na prvním místě názvu nadarmo. Program obou dosavadních ročníků se skládal z děl napsaných na objednávku festivalu a českých premiér. Stejně je na tom i třetí ročník, který se rozběhne v pondělí. Světovou premiéru bude mít taneční opera William William Petra Kotíka a Táhlý zvlněný pohyb podélného předmětu Petra Cíglera. Během festivalu se jako operní autoři představí Görgy Ligeti, Idin Samimi Mofakham, Richard Ayres a Iannis Xenakis.
Prvním představením prvního ročníku festivalu NODO v roce 2012 bylo provedení konceptu Europera 5 Johna Cage. Sled náhodně volených árií prováděných živě i pouštěných ze starého gramofonu byl ideálním začátkem. Bylo to přihlášení k velké operní tradici i její odmítnutí zároveň. Festival se symbolicky postavil na práh starého domu a pokusil se dohlédnout za obzor – vstříc novým činům. A také se vydal na cestu stejně jako Siegfried po Brünnhildině výzvě.
Top událostí minulého ročníku byla světová premiéra „mluvené opery“ Martina Smolky a Jiřího Adámka Sezname, otevři se. Přímo ji přenášel Český rozhlas➚, záznam je k dispozici i na YouTube➚. Strohost abecedních seznamů Umberta Eca se spojila se vzpomínkami na neviditelná města Itala Calvina v magické jednotě. Martin Smolka se k opusu pro velké operní divadlo vrátil a přepracoval jej pro komorní obsazení pod názvem Bludiště seznamů. Čtyři mluvci a kontratenorista zůstávají, zmizel sbor, místo orchestru přichází smyčcové kvarteto, klavír a harfa. Premiéra i reprízy se konají v divadle Alfred ve dvoře.
Je snad až osudově škodolibé, že se zahájení NODO se Smolkovou premiérou protnou. Na jedné straně je sice k vzteku, že se člověk nemůže rozpůlit, ale na druhé straně jdou věci tak, jak mají. Pokud NODO podněcuje vznik nových děl, je dobře, když jejich uvedení na festivalu není zároveň tím posledním. Posílat čerstvou krev do běžného divadelního života by měl být jeden z průběžných cílů festivalu. A divák lačný mnoha zážitků si nakonec také nemusí dělat příliš těžkou hlavu. Cesta z Prahy do Ostravy trvá vlakem něco málo přes tři hodinky a stojí mizerné dvě stovky.
Leave a Reply