Clarinet Factory (se) chce hlavně bavit

13. 6. 2011, 7.16 | Boris Klepal

Hudba Clarinet Factory by se žánrově dala zařadit nejspíš k tzv. vyššímu populáru. Pokládám za nutné to uvést hned na začátku, protože je to fakt důležitý pro úhel pohledu, z něhož je potřeba vystoupení hodnotit.

Clarinet Factory a Alan Vitouš, ilustrační foto

Z hlediska „vyššího principu hudebního“ by bylo možné a zřejmě i správné poukázat na eklektické poletování od jedné módní inspirace ke druhé bez unikátního a sjednocujícího uměleckého uchopení, přehnaně dlouhé, více či méně zábavné a vysvětlující proslovy mezi jednotlivými skladbami, časté vyzývání publika k jednoduché spolupráci i balancování na hranici estrády s občasným přešlapem na pokleslou stranu tenké hranice. Spravedlivě je však nutné uznat, že k populární hudbě – i té vyšší – všechny tyto věci vlastně z podstaty patří a Clarinet Factory se netváří jako tvůrci hudby pro příští tisíciletí ani jako spasitelé zmírajících estetických hodnot. Chtějí bavit publikum i sebe a nezastírají to. Navíc ale umějí hrát a občas z jejich skladeb vykoukne i vyšší umělecká ambice.

Úvodní Birdsong byl postaven na jednoduchém motivku, který byl tvořen vlastně jen jedním ozdobeným tónem (dvakrát mordent, jednou obal) a připomněl proč se klarinetu lidově říkávalo štěbenec. Zdobily ho křehce zvonivé perkuse Alana Vitouše, který po celý koncert inteligentně zpestřoval zvuk klarinetového kvarteta. Bez pauzy navázala motivicky zpřízněná 5 Steps v pětidobém taktu. Vltava je současnou reflexí nejpopulárnější skladby Bedřicha Smetany založenou na račím obratu části úvodního tématu symfonické básně. Minimalisticky vedené vnitřní hlasy byly spoutány regulací dlouhých tónů v sopránu a basu. V Co se stalo bylo publikum poprvé vyzváno ke spolupráci – chřestění klíči na znamení. Pregnantně zahraná píseň Hoří pole lán s lehkou balkánskou inspirací patřila k nejsilnějším skladbám koncertu, poprvé v ní také došlo na zpěv Vojtěcha Nýdla. V Dobré meditaci se opět zapojovalo publikum napodobováním zvuků větru a písku (zde bych přece jen upozornil moderujícího Jindřicha Pavliše, že písek není živel). Skladba sama připomínala kdysi populární CD s „meditační“ hudbou tvořenou přírodními zvuky s banálním klávesovým doprovodem. Hudebníkům se mnohem lépe dařilo tam, kde prostě hráli a nesnažili se filosofovat.

Následovala variace na známé téma B-A-C-H pojatá spíš s rouhačskou rozverností a sympaticky uvolněně než s povinnou úctou k jednomu z největších mistrů v dějinách hudby. L’Amour je jednoduchá píseň na jednoduchý francouzský text, která odhalila nedostatky ve zpěvu. Vojtěch Nýdl čistě a jistě intonuje, ale nemá příliš charakteristický ani objemný hlas a nespraví to ani silné použití hallu. Myslím, že by bylo vhodnější zapojovat jeho zpěv spíš jako další z klarinetů a nenechávat jej příliš osamocený s minimálním doprovodem. Husa divoká nás opět zavedla na hudebně módní a oblíbený Balkán, Jedeš do Ameriky byla poněkud trapná úlitba hip-hopovým božstvům se sborovým rapováním publika. Traincid byla ve shodě s africkou inspirací tvořena volným sledem samostatných repetitivních myšlenek. Závěrečné Ozvěny z kamene uvedené obsáhlým seznamem sebepropagačních informací opět podporovalo sborovým zpěvem publikum, přídavek obstarala klarinetová verze jednoho z hitů Carlose Santany.

Clarinet Fatory nabídli publiku kus slušné hudební zábavy, i když na můj vkus s mnoha zbytečně dlouhými proslovy mezi písněmi, přehnaným zapojováním diváků (ve třetině skladeb) a sklony k všeobjímajícímu mudrlantství à la Paul Coelho. Kdo toužil po zábavě a nechtěl nad hudbou nijak hloubat, byl na koncertě v Zámeckém sálu v Mikulově správně.

Out of Home. Clarinet Factory (Jindřich Pavliš – klarinet, Luděk Boura – klarinet, Vojtěch Nýdl – klarinet, Petr Valášek – basklarinet) a Alan Vitouš – perkuse. 11. 6. 2011, Mikulov, zámek. V rámci festivalu Concentus Moraviae.

Komentáře k článku „Clarinet Factory (se) chce hlavně bavit“

  1. Dobrý den, rád jsem si prečetl Váš článek o našem koncertě v Mikulove. Ceníme si toho, že vzbudil zájem i u lidí, kteří, stejně jako vy, se věnují koncertům a umění vůbec v mnohem větším rozsahu než je běžně zvykem. Vaše kritické pohledy určitě stoji za přemýšlení. Zejména výhrady proti mému moderování beru zcela vážně, protože pokud to pro Vás vyznělo, jak to popisujete, je to přesně známka, že jsem již překročil určitou hranici, kterou bych asi sám překonávat nechtěl. Šlo mi o to působit spíše civilně, ale asi by tomu prospěla většíi střídmost, jsem si toho velmi dobře vědom. Projekt pro Concentus Moraviae jsme opravdu naladili na „interaktivni“ a zábavnější vlnu. A skutečně nás to baví. Ale zároveň jsme si vědomi, že se tím narušuje trochu hudební koncepce a soustředěnost nálad, na kterých zejména stavíme (už proto že se jedná o hudbu vzniklou improvizací). Myslím, že svůj hudební jednotící jazyk jsme si již vytvořili, nicméně vysvětlující žánrové komentáře asi dodávají skladbám vyhraněnější charakter než skutečně mají. Pravda je taková, že pokud jde o inspirace například Balkánem nebo Afrikou, jde spíše o podvědomý jev, ve skutečnosti jsou to výplody našeho společného hraní, nikoliv plánovité napodbeniny. Měli jsme však za to, že podtržení oněch podobností umožní během koncertu posluchači lepší orientaci. V případě lidí jako jste vy, však zřejmě dochází k tomu, co jste velmi dobře popsal, tedy k určité žánrové roztříštěnosti apod…

    Každopádně beru Vaše kritické poznámky na vědomí a rád budu pokračovat v diskusi, pokud Vás Clarinet Factory zaujali. A myslím, že jsme zrovna Vám schopni nabídnout názorově ucelenější a náladou odlišný program (Například teď pracujeme s akustikou zatopeného lomu a tam se odehraje zcela něco opačného nežli v Mikulově) Přeji hezký den, Jindra Pavliš

  2. Matěj Pátek napsal:

    Promiňte, že to tak řeknu, ale příliš se necháváte unést vlastním intelektem. Nebýt toho, snad byste ve skladbě 5 Steps poznal něco tak základního, jako je čtyřdobý, nikoli pětidobý takt. Vedle takového sic malého detailu, nicméně hudebně velikého přehmatu pak působí veškerý obsah článku jako nepřesvědčivý blábol kohosi, kdo dělá, že hudbě rozumí.

Leave a Reply to Matěj Pátek