Cesty za oběšenci i duchovní útěchou

31. 7. 2016, 2.11 | Boris Klepal

Asi už jste někdy potkali pěkně vyvedenou asfaltovou cestičku mezi poli. Odbočuje z hlavní silnice neznámo kam, protože na ukazatele peníze nezbyly. Zato je u ní cedule, že na její vybudování přispěla Evropská unie.

Nyní nebude následovat ohnivá filipika proti zbytečnosti bruselských úředníků. Je totiž nanejvýš pravděpodobné, že oni za absenci směrovky nemohou. To si mnohem spíš řekli příjemci dotací, že místní lidé stejně vědí, kam cesta vede, přespolní si můžou nakašlat, a koneckonců šetřit se musí i na maličkostech – aspoň víc zbyde.

Když se člověk vydá po takové silničce u vesnice Jedov➚, projde směrem k lesu, na jehož kraji hladký a nepohodlný asfalt zničehonic končí a přechází do vymleté cesty klesající do údolí. Teče jím Pucovský potok a nevede jím ani turistická značka, takže sem nejspíš chodí opravdu jen místní. U jednoho můstku přes potok je pečlivě opatrovaný křížek s čerstvými květinami – prý památka za paní, která se tu oběsila na zábradlí. Jinak jsou tu maliny, sem tam i houby a neklidné lesní ticho. Člověku se chce zůstat a utéct najednou.

Dnešní matiné obsahuje vícehlasé duchovní skladby staršího data zvané moteta. Složil je Giacomo Carissimi (18. 4. 1605 – 12. 1. 1674), hybnost provázaných hlasů připomíná putování po několika cestách najednou. Motet bude celkem deset (Surgamus, eamus, properemus, Qui est hic vir, O vos populi, In te, Domine, speravi, Lucifero, O Vulnera Doloris, Quasi aquila, Feriae Quintae in Coena Domini, Qui tandem sunt mundi deliciaeSuscitavit Dominus), zpívá a hraje Consortium Carissimi.

Křížek u Pucovského potoka. Foto Boris Klepal

Křížek u Pucovského potoka. Foto Boris Klepal

Zanechte komentář