Dramaturgickým i uměleckým vrcholem festivalu Moravský podzim 2009 bylo uvedení opery Bohuslava Martinů Ženitba podle hry N. V. Gogola. Opera byla původně určena pro televizní stanici NBC a v anglickém originálu se hrála na jevišti vůbec poprvé, jednalo se tedy svým způsobem o světovou premiéru, i když jen napůl (v českém a německém jazyce už opera uvedena byla).

Hrálo se v netradičním prostředí Mozartova sálu brněnské Reduty, hranice mezi účinkujícími a publikem byla téměř setřena. Scéna byla umístěna podél delší strany obdélníkového půdorysu, pěvci přicházeli a odcházeli středem mezi publikem, komorní orchestr byl umístěn úplně vlevo. Z toho pramení jediná opravdu vážná výtka, kterou k inscenaci mám: zvukově byla velmi nevyrovnaná, neumím si představit, co slyšeli posluchači v nejodlehlejší pravé části sálu a pěvci místy orchestr přehlušovali (ne, nespletl jsem se). Dirigent byl stylizován jako figurka na svatebním dortu s níž si občas hrála Agafja, čímž se i on stal součástí sjednoceného prostoru. Režisérka (a zároveň i autorka scény a kostýmů) Pamela Howard přenesla děj mezi ruskou emigraci do USA, čímž elegantně zdůvodnila vnitřní nejistotu všech jednajících postav jejich neukotveností v neznámém prostředí. Silný důraz byl kladen na gogolovský realismus, komičnost vyplynula z jednotlivých situací sama o sobě přesto (nebo snad právě proto), že na ni nebyl kladen prvoplánový důraz. Scéna byla rozdělena na dvě části: vpravo Podkoljosinův staromládenecký chlívek plný prázdných lahví a podobných nezbytností, vlevo byt nedávno se přistěhovavší Agafji. Ten byl rovněž nepřehledně zaplněn ještě nevybalenými kufry a tretkami připomínajícími domov. Při bližší prohlídce scény, kterou jsem si po představení dovolil, jsem zjistil, že oba “byty” byly velmi pečlivě zařízeny i na místech, kam bylo vidět jen málo, nebo vůbec. U Agafji se na poličkách povalovaly papírky s anglickými slovíčky, v nezapojené ledničce byly boty, Podkoljosin měl v pootevřené zásuvce za paravánem kuřácké potřeby a já jsem jen čekal, kdy na mě odněkud vyskočí Stanislavskij. Celá scéna byla postavená s maximálním smyslem pro detail a celkovou stylizaci zároveň. To samé platí i o kostýmech, z nichž bylo možno přesně odhadovat, kdo je myšlenkami ještě stále v Rusku a kdo se snaží stát pravým Američanem.

Zleva Tereza Merklová, Jitka Zerhauová a Adriana Hlavsová, foto Petr Francán.

Představení bylo velmi zdařilé i po hudební stránce, dirigent Jakub Klecker má pro vedení komorních představení výborné vlohy, což prokázal už několikrát, byť byl tentokrát postaven před akustický handicap, který jsem už zmínil. Všichni zúčastnění pěvci odvedli výborné herecké výkony, přesto bych ale před ostatní mírně vyzdvihl Jitku Zerhauovou v roli dohazovačky Fjokly a Petra Levíčka jako Kočkarjova postrkujícího Podkoljosina do manželství. Tereza Merklová (Agafja) i Jakub Tolaš (Podkoljosin) působili zcela přirozeným dojmem, stylizace tří vedlejších nápadníků mi připadala přece jen poněkud křečovitá. Po pěvecké stránce bych řekl, že se pěvci přece jen plně neadaptovali na nezvykle skromný prostor a mohli trošku ubrat na hlasitosti, výrazově ale byli všichni naprosto přesvědčiví. Ženitba publikum nadchla a nutno říci, že právem. Tím větší škoda, že další uvedení je ve hvězdách.

Bohuslav Martinů: Ženitba. Dirigent: Jakub Klecker, režie, výtvarník scény a kostýmů: Pamela Howard. Sólisté a orchestr Janáčkovy opery NDB, 5. října 2009, Divadlo Reduta, Brno. Publikováno v Opus musicum 5/2009.