V rámci filmového queer festivalu Mezipatra došlo i k události zcela nečekané: koncertu klasické hudby. Basista Josef Škarka, klavírista Maroš Klátik a herec Jakub Žáček vytvořili krátký komponovaný večer z děl autorů prokazatelně alespoň bisexuálně orientovaných. Výjimkou byl Frédéric Chopin, který je z podobných sklonů pouze podezřelý. Tak byli autoři hudby i textů představeni v krátkém úvodním proslovu Josefa Škarky. Nemám sice škatulkování na základě mimohudebních měřítek vůbec rád, ale v rámci festivalu se to dalo pochopit.

Ústřední částí byla světová premiéra cyklu písní Lukáše Sommera Plující ostrov na text současného básníka Pavla Petra. Přesto, že se jednalo o současnou skladbu, měla vlastně velmi romantický charakter. Texty plné nenaplněné a drásavé touhy byly zhudebněny s maximální úctou ke slovu, dlouhé držené tóny v konsonantních intervalech kladly velké nároky na čistou intonaci, rytmické cítění i na výslovnost – v takto “jednoduše” napsané hudbě je slyšet každá chyba. Josef Škarka (foto) se zhostil svého úkolu s nesentimentálním vnitřním prožitkem i se ctí. Klavírní doprovod místy neodbytně evokoval Franze Schuberta, což byl zřejmě úmysl.Hudba jakoby nám chtěla sdělit, že bolesti, o nichž se v textech mluví, jsou věčné. Škoda, že vložená recitace nebyla zhudebněná jako melodram, k němuž Lukáš Sommer podle mého názoru silně inklinuje.

Romantizující cyklus písní byl obklopen kongeniální hudbou a texty různých autorů, krásnou tečku za ním vytvořilo bezprostředně navazující Chopinovo Nocturno c moll, op. 48. Poněkud nesourodě působily během koncertu odlehčené skladby Leonarda Bernsteina. Nemohl jsem se zpočátku zbavit dojmu, že z programu trčí – abych citoval samotného skladatele – jako bolavé palce. Dá se však říci, že vzhledem k umístění před Sommerův cyklus a za Chopinovo nokturno z nich dělalo odpočinková intermezza v trojdílné koncepci večera. Po recitaci české lidové “básně”, jež tvoří titulek článku, obstaraly codu lidové texty španělské ve zhudebnění Manuela de Fally. Josef Škarka v nich výrazem připomínal zpěv rabína v prosebné modlitbě, byl to nádherný závěr.

Maroš Klátik doprovázel na piano s velkým citem a spíš se upozaďoval. Výjimkou bylo samozřejmě nokturno Frédérika Chopina, v němž oceňuji především koncepční výstavbu celé skladby a výbornou práci s pedálem.

Všem zúčastněným bych doporučil jen jednu věc: než se vytiskne program, je dobré nechat ho korektorovi. Gramatické chyby i stylistické neobratnosti jsou nesnesitelné a nedůstojné dospělých lidí.

Josef Škarka (zpěv), Jakub Žáček (recitace) a Maroš Klátík (klavír) Hudba: Lukáš Sommer, Frédéric Chopin, Petr Iljič Čajkovskij, Manuel de Falla, Lili Boulanger, Karol Szymanowski, Leonard Bernstein. Texty: Charles Baudelaire, William Shakespeare, Pavel Petr, James Joyce, Jiří Karásek ze Lvovic. 7. 11. 2010, Uměleckoprůmyslové muzeum, fesival Mezipatra, Brno.