Bouře, ale jen podle názvu

5. 11. 2012, 13.38 | Boris Klepal

Opera The Tempest (Bouře) Thomase Adèse není úplná novinka, poprvé byla uvedena v roce 2004 v Covent Garden a v USA v roce 2006 v Santa Fe. V roce 2007 se do Covent Garden vrátila pro velký úspěch – tak velký, že ji letos uvedla i Metropolitní opera a operní New York je z nové produkce na nohou. Po nadšeně přijatém představení ale visela ve vzduchu otázka, která se mi zdá důležitější než opera samotná: co je to vlastně současná hudba?

Simon Keenlyside jako Prospero, foto: Ken Howard/Met Opera

Simon Keenlyside jako Prospero, foto: Ken Howard/Met Opera

Námět opery se obrací k Williamu Shakespearovi, což samo o sobě nemusí nic znamenat, autorka libreta Meredith Oakes ostatně nepřebírá charaktery postav zcela mechanicky. Snad nejzřetelnější je to u Prospera – ten je sice jevištně ztvárněn tak, že z něj vyzařuje síla přímo fyzická, ale ve skutečnosti se mu jeho scénář rozpadá pod rukama. Jako všemocný vládce ostrova působí jen zezačátku, postupně už ale jen sleduje, kam směřují události, které se mu vymkly z rukou. Dramaturgicky tím připomene spíš Wotana než Shakespearovu předlohu. Celková adaptace je ale velmi pietní a přispívá k tomu i samo představení, které Robert Lepage koncipoval jako „divadlo na divadle“, diváci před sebou mají interiér Teatro alla Scala nahlížený z různých úhlů, s přiznanou divadelní technikou a zákulisím – ty se nejvýrazněji odhalí na začátku třetího dějství, kdy už je jasné, že se Prosperovy plány rozpadají a věci jdou svými vlastními cestami. Esteticky se představení často obrací k baroknímu divadlu, je to vidět z práce s perspektivou, kulisami vysouvanými z boku, opulentnosti kostýmů a také použití létacích strojů a iluzí, zapojena je ovšem nejmodernější technika. Když ale s její pomocí odchází Ferdinand s Mirandou na konci druhého dějství směrem ke slunci vycházejícímu nad mořem, to všechno jako živé, musel jsem se spíš smát. Ironicky to myšleno nebylo, o tom jsem přesvědčený. Adaptace Bouře včetně využití barokní estetiky ve mě zcela pochopitelně vyvolala vzpomínku na film Prosperovy knihy z roku 1991, v němž se Peter Greenaway chopil stejného úkolu naprosto excelentně.

Ariel (Audrey Luna) se zjevuje v podobě harpyje, foto: Ken Howard/Met Opera

Ariel (Audrey Luna) se zjevuje v podobě harpyje, foto: Ken Howard/Met Opera

Hudba opery je stejně konvenční jako zpracování námětu – je velmi dobře a efektně napsaná, bere si hudební prostředky z hudební historie od zrodu harmonického myšlení až po 20. století. V něm se však zarazí někde u Benjamina Brittena, jehož vliv je z v díle zcela nepřeslechnutelný a stále se vrací, i když dochází ke stylovým odskokům na mnohá jiná místa. Hned v úvodu při ztvárnění bouřky se ozvou ligetiovské disonance, následuje wagnerovský monolog Prospera, role Ariela atakuje nejnáročnější koloraturní partie v operní historii (především Zerbinettu), ve třetím dějství se ozve polyfonický sextet, při němž se člověk nemůže zbavit dojmu, že už by některá z postav měla konečně začít zpívat Mir ist so wunderbar. Thomas Adès zachází s hudbou velmi obratně a rozhodně se nejedná o nesourodou směsku, přece jen ale v jeho opeře postrádám více osobitosti.

Trinculo, Stefano a Kalibán, foto: Ken Howard/Met Opera

Trinculo, Stefano a Kalibán, foto: Ken Howard/Met Opera

Tady jsme ale zpět u otázky současnosti. Operní publikum je konzervativní jako žádné jiné – není trošku podezřelé, když nové dílo současného autora zcela bezvýhradně přijme? Hlas lidu není hlasem Božím, na tom trvám univerzálně a v umění dvakrát tolik než jinde. Bouře je opera vskutku monumentální, v MET skvěle provedená, ale obrací se především do minulosti. Snaží se vyhovět operním konvencím a vzhledem k časovému odstupu už se mi trošku smazává rozdíl, zda se proto obrací k Brittenovi, Wagnerovi nebo ještě dál do předromantických časů. Prostředky svých předchůdců začleňuje Adès do vlastního díla obratně, s velkým a poučeným nadhledem, ale také do značné míry mechanicky. Současný je tu autor, doba vzniku, bod, z nějž se díváme do minulosti, ale hudba samotná vlastně ne. Neboří, nebouří, nebouří se, a pokud jde proti proudu, tak jedině proti proudu času směrem k publiku, které chce vidět Bohému stejnou jako před sto lety.

Ferdinand a Miranda odcházejí vstříc světlým zítřkům, foto: Ken Howard/Met Opera

Ferdinand a Miranda odcházejí vstříc světlým zítřkům, foto: Ken Howard/Met Opera

Po technické stránce bylo provedení naprosto vynikající a nedovedu si v libovolné české opeře představit nic podobného ani přibližně (jsem ale naprosto přesvědčený, že zde nejde jen o peníze). Metropolitní opera je jeden z nejkvalitnějších operních domů světa naprosto právem, srovnávat tu lze s Vídeňskou státní operou, pokud mám zmínit něco z českých zemí dostupnějšího. Orchestr hrál precizně a bez jediné chyby (Thomas Adès představení sám řídil), role od hlavních až po ty poslední byly obsazeny vynikajícími a odpovídajícími pěvci. Jistě zde hrálo velkou roli to, že sobotní matiné je představení, které přímo přenášejí kina a rozhlas. Jedná se o výkladní skříň světoznámého divadla a podle toho se k péči o tato představení přistupuje. Technická úroveň je naprosto úchvatná a oslňující, máte před sebou perfekcionismus, který nedělá žádné kompromisy. Tady už se skutečně můžete dohadovat „jen“ o myšlenkách, koncepcích a jejich naplnění, kvalitní provedení působí jako samozřejmost jen tak mimochodem.

Závěr opery, Prospero se pomstil a nabízí odpuštění, foto: Ken Howard/Met Opera

Závěr opery, Prospero se pomstil a nabízí odpuštění, foto: Ken Howard/Met Opera

Tři nejvýraznější role opery – Ariel, Kalibán a Prospero – v pomyslném zápasu o přízeň publika svedly zcela rovnocenný souboj, z nejž vyšel vítězně Ariel díky svému efektnímu partu. Audrey Luna zazpívala své koloratury s brilancí a lehce, jen v extrémních místech jí – zcela pochopitelně – nebylo dobře rozumět (tento fakt ale spíš upozorňoval na vynikající výslovnost všech pěvců, kteří podávali i výborné herecké výkony). K hlasovým akrobaciím navíc přidávala i akrobacii hereckou. Negativní charakter Kalibána byl vzhledem k živé operní konvenci poněkud zpochybněn jeho obsazením tenorem (stylizace Ariela do nadpozemských koloratur a Kalibána do „přízemního“ tenoru ale evokuje spíš barokní operu). Alan Oke zpíval i hrál svoji roli skvěle, rád bych ho slyšel i v jiné charakterní úloze (například Mužského chóru ve Znásilnění Lukrécie). Simon Keenlyside je barytonista obrovského stylového záběru, kultivovaného dramatického projevu, který při veškerých stylizacích působí naprosto přirozeně. Nepamatuji si vlastně nic, co by mě s ním nezaujalo – od Kouzelné flétny (Papageno), přes Mahlerovy písně až po Prospera v této Adèsově Bouři. Řadím ho mezi nejvýraznější pěvce současnosti a setkat se s jeho uměním je vždy radost.

V Metropolitní opeře se tedy nakonec žádná hudební bouře nekonala, ačkoliv se jednalo o novinku. Dílo je monumentální, produkce perfektní, publikum nadšené. Otázky, co je to současné umění a kde je jeho místo, zůstávají.

Thomas Adès: The Tempest (Bouře), libreto Meredith Oakes podle hry Williama Shakespeara. Hudební nastudování – Thomas Adès, režie – Robert Lepage, scéna – Jasmine Catudal, kostýmy – Kym Barrett. Prospero – Simon Keenlyside, Miranda – Isabel Leonard, Ariel – Audrey Luna, Kalibán – Alan Oke, Ferdinand – Alek Shrader, Stefano – Kevin Burdette, Trinculo – Iestyn Davies, Antonio – Toby Spence, Sebastian – Christopher Feigum, Gonzalo – John del Carlo, Neapolský král – William Burden. 3. 11. 2012, Metropolitan Opera House, New York.

Zanechte komentář