Boreas Quartett na žďárském zámku

12. 6. 2012, 7.26 | Boris Klepal

Boreas Quartett Bremen zahrál v barokním sále zámku ve Žďáru nad Sázavou koncert složený z hudby velmi staré a velmi nové. Technická úroveň mladých flétnistek je vysoká, sympatická je i snaha o dramaturgickou neotřelost, která by ale asi potřebovala o něco víc zkušenosti.

Boreas Quartett, flétny, foto Boris Klepal

Děvčata ovládají rozsáhlý instrumentář zobcových fléten se suverenitou, která je i u mladých hudebníků pořád samozřejmější. Dá se říci, že samotnou technickou viruozitou už dnes nikoho neoslníte, alespoň ve slušné hudební společnosti ne, a mnoho mladých interpretů to velmi dobře ví. Jsou stále lepší i výrazově a hledají cesty, jak oslovit posluchače jinak než excelentně zahranými kusy, které jsou v excelentních interpretacích už mnohokrát zaznamenány. Jednou z takových cest je právě kombinování méně známých starých skladeb se současnými kompozicemi, které si s nimi často po mnoha stránkách velmi dobře rozumějí.

Členky Boreas Quartettu svůj program právě tímto způsobem poskládaly a myslím, že se jim vcelku podařil, i když jsem se nemohl zbavit dojmu, že se při jeho vytváření nemohly úplně přesně rozhodnout, zda chtějí hrát opravdu vážný koncert, nebo své publikum spíš kultivovaně bavit. Program lehce kolísal mezi těmito dvěma polohami a jsem přesvědčen, že dobrý dramaturg nebo producent by mohl účinek koncertu posunout ještě o úroveň výš. Večer se skládal z pěti náladových oddílů volně líčících milostné vzplanutí se záchvatem melancholie a šťastným koncem. Nechybělo ani občasné průvodní slovo, sice stručné, ale ne zcela šťastně zařazované doprostřed jednotlivých „kapitol“ příběhu místo mezi ně.

Úvodní monofonní Počátek radosti ze 14. století měl svůj hudební protějšek v minimalistické kompozici Fade-Control Fulvia Caldiniho. Tady kombinace starého a nového zafungovala skvěle, v první skladbě byly použity flétny vyšších poloh, ve druhé zase hluboké – měli jsme před sebou pohled na jednu radost ze dvou stran – jak zvukové, tak kompoziční. Zvuk ansámblu byl nádherně vyrovnaný v dlouhých notách, zdobených melodiích i silně akcentovaných perkusivních zvucích používaných ve Fade-Control. Právě jednotnému způsobu tvorby tónu a frázování byla evidentně věnovaná velká a chyályhodná péče.

Jádro druhé části tvořily čtyři drobné skladby Jindřicha VIII. s galantní tematikou a svěží náladou. Byly obklopeny dvěma duchovními skladbami – transkripcí Sermone blando angelus Williama ByrdaIn Nomine Thomase Tallise. Především u provedení Byrdovy polyfonní nádhery jsem zalitoval, že se tomuto stylu kvarteto nevěnuje více. Práce s jednotlivými hlasy byla detailní, nápaditá a stylová, provedení Tallisovy skladby za Byrdem nijak nezaostávalo a galantní intermezzo mezi nimi získalo zpětně spíš funkci jakési výplně. Spojení duchovní a světské hudby navíc nedávalo ani žádný mimohudební smysl.

Jarní horečka – tedy třetí část koncertu – by mohla mít funkci jakéhosi scherza a skládala se ze dvou brilantních a brilantně zahraných kompozic. Čtyřhlasá polyfonie canzony Slavice Tarquinia Merula ve svižném tempu byla vygradovaná Blýskajícími flétnami Pieta Swertse. Ty mají být podle záměru autora ještě rychlejší než nejrychlejší možné nastavení metronomu, což se hráčkám technicky zcela suverénně dařilo, ve zběsilém tempu se jim neztrácely noty, artikulace jednotlivých tónů byla bezvadná. Druhá věc je, že zběsile rychlý kánon s nástupy po jedné době byl posluchačsky zcela nepřehledný a bez předchozího výkladu by posluchači sotva pochopili, co si mají o takové věci myslet. I přes veškerý vnější efekt to pokládám za chybu autora.

V melancholické části stejně jako v úvodu výborně vyšel pohled na jednu věc ze dvou úhlů. Nářek Ryoheie Hiroseho zcela jistě inspirovaný meditačním nástrojem šakuhači zněl jako zvuky exotické přírody, soubor se předvedl především krásně sladěnými táhlými glissandy. Cítil jsem ze skladby Messiaenův vliv nebo alespoň spřízněnost s jeho tvorbou. Úlevné (a osamělé) zaševelení „konec“, které se ozvalo z publika do ticha mezi závěrem a potleskem, ale připomnělo spíš Johna Cage. Náladově bezvadně navázalo Lamento Tristana ze 14. století zakončené rychlou variací, která nás přenesla ke šťastnému závěru.

Happy end nazvaný V sedmém nebi už se nesl v lehčím duchu. V první větě Sonáty c moll J. B. de Boismortiera se objevila drobná intonační zakolísání způsobená snad kompletní výměnou fléten. Drobné nejistoty se ale v následujícím Allegru pomalu vytratily a v Largu už bylo zase všechno v pořádku. Krátké vlny Paula Leenhoutse měly silný jazzový feeling a do programu se nehodily. Závěr patřil flétnovému aranžmá Koncertu d moll BWV 596 J. S. Bacha, tedy přepis přepisu concerta grossa Antonia Vivaldiho. Děvčata ho zahrála brilantně, stejně jako bachovský přídavek a víceméně celý program.

Boreas Quartett Bremen: „Pravá láska“. Anonym (14. stol.): Chominciamento di gioia, Fulvio Caldini: Fade-Control op. 47/C, William Byrd: Sermone blando, Henry VIII: Helas madame, En vray amour, Consort XXI, Lusty youth shall us ensue, Thomas Tallis: In Nomine, Tarquinio Merula: La Lusignuola, Piet Swerts: Flashing Flutes (ex: Three Gadgets, 1998), Ryohei Hirose: Lamentation (1975), Anonym (14. stol.): Lamento di Tristano – La Rotta, Joseph Bodin de Boismortier: Sonata VI c moll, Paul Leenhouts: Short Wave (1990), Antonio Vivaldi / Johann Sebastian Bach: Koncert d moll BWV 596. 11. 6. 2012, Žďár nad Sázavou, zámek, Barokní sály. V rámci festivalu Concentus Moraviae.

Zanechte komentář