Až příliš nedokonalý Oněgin

28. 3. 2011, 10.54 | Boris Klepal

Eugen Oněgin v podání studentů JAMU nedopadl dobře, byť se v něm vyskytlo několik nadějných výjimek – především výkon ústřední dvojice Oněgin – Taťána. Kamenem úrazu ale nebyla ani tak neschopnost tvůrců inscenace a účinkujících, jako spíš dílo samo, pro začínající umělce příliš náročné. Jestli v tomto směru někdo selhal, tak především pedagogické vedení, které volbu nevhodného titulu vůbec připustilo.

Eugen Oněgin, foto David Musil

Světovou premiéru Oněgina sice provedli studenti Moskevské konzervatoře, skladateli se však jednalo spíš o prostotu a upřímnost výrazu nezatíženou operní manýrou. Rozhodně to neznamená, že se jedná o studentský kus. Projevilo se to od samého počátku v kolovrátkových rytmech, v nichž se pohyboval orchestr i sbor. Toporná snaha udržet rytmus a vůbec celou partituru pohromadě provázela představení až do konce. Orchestr byl obsazený čtyřiceti hráči, to jest slabě. Pouhých pět primů, čtyři sekundy, violy a violoncella po třech a dva kontrabasy nevytvoří hutný romantický zvuk, jaký by byl potřeba. Divadlo Barka je opravdu malé a větší orchestr by se do něj nevešel – k přehnaně náročnému titulu se přidal ještě nevhodný prostor. Intonační nejistota byla také všudypřítomná, především ve smyčcích. Sbor zněl nekompaktně a trčely z něj jednotlivé hlasy.

Eugen Oněgin, foto David Musil

Jestli bylo na celém představení něco opravdu poutavého, tak pěvecké i herecké výkony Lenky Turčanové (Taťána) a Pavla Kaťušina (Oněgin). Oba mají pěkné, objemné hlasy a dovedli skloubit zpěv s přirozeně působícím herectvím. Dál už se jednalo přinejlepším o průměr, z nějž mírně vyčnívali Alena Nevimová (Larina), Lucie Szabová (Filipěvna) a Petr Karas. Především u Aleny Nevimové jsem měl pocit, že by se ve větší roli dokázala lépe předvést, a mám-li to říct naplno, měla zpívat Olgu. Aneta Petrasová v této roli naprosto zklamala, vlastně vůbec nebyla schopná vytvořit slušný tón. Václav Čížek dělal, co mohl, ale jeho hlas je slabý, v dramatických místech zcela nedostačující. Jan Kučera nemá na roli Gremina potřebný rozsah, Lukáš Hacek silně distonoval a nebyl schopný hrát a zpívat zároveň.

Inscenace sama postrádala bezprostřednost a jiskru, jakou bych od studentského představení čekal především. Zdařilé byly především jednotlivosti, nemohl jsem ale najít žádnou jednotící myšlenku, k níž by se režisér vztahoval. Do šeda laděná scéna byla ohraničená průchozími závěsy z plastikových pásků, zeď s velkými dveřmi a francouzskými okny se u Gremina změnila v zrcadlovou stěnu. Světla, kostýmy a rekvizity dodávaly barvy, pracovalo se i s jejich symbolickým významem. Nemám ani tak na mysli konvenčně bílou Taťánu a řvavě červenou Olgu na plese u Larinů, ale třeba žlutý kostým Oněgina v závěru prvního dějství (žlutá je uvolněná, veselá a povrchní). Pomerančový džus, který v této scéně titulní hrdina naléval sobě i Taťáně ale umocňoval pocit, jestli té symboliky není až příliš. Uměřenost inscenaci Tomáše Pilaře chyběla velmi často, nebo spíš skoro pořád, i když nechybělo několik dobrých nápadů. Taťána nepsala dopis v ložnici, ale v zahradě a namísto markýrovaného psaní trhala Oněginovi kytici lilií, do níž přimíchala jednu červenou růži. Na závěr se roztančila v rozmáchlém romantickém gestu, které prudce kontrastovalo s její plachou stylizací v prvním obraze. Slavná dopisová scéna byla po všech stránkách nejlepším místem celého večera.

Eugen Oněgin, foto David Musil

Do děje byl výrazně zapojovaný sbor, s jehož pohybem si Tomáš Pilař poradil zcela rutinérsky. Nad mnohými scénami ale zůstával rozum stát, přestože se režisér snažil své myšlenkové pochody důkladně vysvětlit v programu. Oněgin měl prchat před povrchním životem zvrhlé šlechty v Petrohradu, kam se nakonec vrací, aby mu Gremin uprostřed dekadentního večírku se stroboskopy zcela nepravděpodobně svěřoval, že miluje Taťánu nade všechno. Námořnicky stylizované kostýmy na slavnosti u Larinů vzbuzovaly dojem maškarního gay plesu i přes všechna ujišťování, že se to tenkrát nosilo. Stylizace Triqueta do parodie na laciného homosexuálního prostituta korunovala smutné dílo. Proč se Triquet objevil i u Gremina jako sluha(?) je mi záhadou, stejně jako výstup baletních dvojníků Olgy a Lenského, kteří tančili polonézu v úvodu třetího dějství.

Eugen Oněgin, foto David Musil

Většina scén byla pojatá naprosto konvenčně a podivně obohacovaná o rádoby současné a provokativní prvky. Nemohl jsem se zbavit dojmu, že se dívám na práci zasloužilého režiséra, který se na stará kolena rozhodl honit módní trendy. Tento pocit umocňovala i choreografie baletních scén Hany Litterové, což není žádná studentka. Opepřila Oněgina nenápaditou a otravnou baleťáckou machou. Představení nebylo rozděleno podle dějství, přestávky byly před poslední scénou prvního a druhého dějství, což v případě Oněgina příliš nevadí. I když spojit druhé a třetí dějství a polonézu použít jako meziaktní hudbu je už dnes také vlastně konvence. Texty Jakuba Kruliše v programu se objevují i v materiálech k inscenaci Oněgina v ND Brno, což se mi zdá směšné.

Eugen Oněgin, foto David Musil

Jak jsem psal hned zezačátku, těžko vyčítat studentům, že nezvládli nezvládnutelné. Bombastická reklama na všechny nedostatky spíš upozornila, než aby je zakryla, a největší studentská inscenace v dějinách JAMU i českých zemí skončila neslavně. Hlavní vina leží – považuji za nutné to zopakovat – na pedagogickém vedení.

Petr Iljič Čajkovskij: Eugen Oněgin, libreto Konstantin Šilovskij a skladatel podle románu A. S. Puškina. Hudební nastudování: Zuzana Pirnerová, režie: Tomáš Pilař, scéna: Anna Solilová, kostýmy (sólisté): Ivana Miklošová, kostýmy (sbor a balet): Veronika Fiurášková, světelný design: Anna Solilová, choreografie: Hana Litterová, sbormistr: Lukáš Kozubík. Taťána: Lenka Turčanová, Olga: Aneta Petrasová, Oněgin: Pavel Kaťušin, Lenskij: Václav Čížek, Larina: Alena Nevimová, Filipěvna: Lucie Szabová, Gremin: Jan Kučera, Triquet: Lukáš Hacek, Zařeckij / Setník: Petr Karas, němé role (sochy): Jan Maňák a Pavel Ševčík. JAO, orchestr posluchačů Hudební fakulty JAMU, studenti Taneční konzervatoře Brno, smíšený sbor pod vedením Jakuba Kozubíka. 27. března 2011, divadlo Barka, Brno, Komorní opera Hudební fakulty JAMU.

Komentáře k článku „Až příliš nedokonalý Oněgin“

  1. Honza napsal:

    Huď oslu na loutnu: osel slyší,

    ale kochání žádného nemá.

  2. Operní fanoušek napsal:

    Nepříjde mi ani trochu pravděpodobné, že autor recenze sledoval stejné představení, jako já… Ke shlédnutí totiž bylo představení nápadité, otevřené… A nebojím se říct až strhující. Pokud má ještě někdo možnost a váhá, vřele doporučuji.

  3. Tomáš Pilař napsal:

    Dobrý večer, pane Klepale,

    Děkuji Vám za názory na naši inscenaci uveřejněné ve Vašem Zápisníku.

    Jak jste sám zmínil, jednalo se o studentský projekt a nepochybuji o tom, že člověk, který zveřejňuje názory tak důrazně jako Vy, má o studentském operním působení v Evropě přehled. Oněgin je vskutku uváděn na studentských scénách zřídkakdy, v posledních létech jsem zaregistroval pouze dvě inscenace ruské a tři inscenace ze Spojených států, přičemž všechny zmíněné byly obsazeny studenty pouze v pěveckých partech, orchestr, dirigent i režie byly profesionální. Proto bych si dovolil s Vámi polemizovat – Komorní opera JAMU je jedinou čistě studentskou operní scénou v Evropě a nasazování takto rozsáhlých titulů je pro studenty prakticky jedinou (a o to vzácnější možností) jak nabýt zkušenosti s prací na takto rozsáhlém a náročném projektu, než vstoupí do profesionálního světa, kde by si na takto složitém a rozměrném díle vylámali zuby. Nasazení Oněgina proto vysoce oceňuji a mohu sám na sobě potvrdit, že mi práce na tomto díle přinesla mnoho cenných a velice důležitých zkušeností, které bych však nezískal na titulu méně náročném, při asistenci nebo jiné metodě praktické výuky režie. Pro Vás (jako diváka i kritika) bych připomenul, že představení se odehrálo pod titulem „studentské“, vstupné jsme po Vás nepožadovali a garantuji Vám, že každý jeden student (počítaje i sbor složený z amatérů) šel ve svém výkonu až na kraj svých možností (jen jako přátelská poznámka: při práci se sborem, který stojí na jevišti poprvé, bohužel rutinérské režijní metody nezabírají). Je pro mě o to více bolestivé číst Vaše řádky, kde se marně snažím nalézt objektivní postoj k této skutečnosti a zejména je mi to líto vůči Vámi odsouzeným studentům (Hacek, Petrasová, Kučera…), u kterých si stojím za skutečností, že v kontextu zmíněných studentských představení obstávají na plné čáře.

    Nepíšu Vám kvůli sobě (já sám považuji Oněgina za maximum svých možností a publiku jej předkládám s čistým štítem), ale obracím se na Vás s velikou prosbou, týkající se svých svěřenců – účinkujících. Zcela otevřeně a upřímně Vás prosím, pokuste se příště takto expresivní kritiku zveřejnit až po dohrání plánovaných repríz – totiž jsem teď trochu bezradný v tom, jak studenty přesvědčit, že mají na to, aby reprízy dozpívali, když jsou informováni, že naprosto zklamali, či že nejsou schopni vytvořit slušný tón.

    Jsem otevřen jakékoliv diskusi či kritice a naprosto respektuji Vaše právo na názor, proto doufám, že chápete, o co mi tímto dopisem jde.

    Přeji vše dobré a příště již jen příjemné kulturní zážitky.

    S pozdravem

    Tomáš Pilař

    • Jiří Nagy napsal:

      Škoda, že jsem neměl možnost (a asi mít ani nebudu) představení vidět. Nemyslím si ale, že by bylo až tak špatné! Studentská představení bývají většinou nejlepší, protože jsou většinou ještě vytvářeny s velkým nadšením! Mladým kolegům z JAMU proto vzkazuji – Nikdy se nenechte znechutit nějakým kritikem, či kritikou – je to většinou parta lidí, kteří kdysi toužili dělat umění, ale nedostali se k tomu! Kde jim příroda ubrala na talentu, tam přidala na hořkosti. Výše uvedenou kritiku berte jako školu toho, co Vás v profesionálním světě čeká a zcela určitě (zvlášť v Čechách) nemine!! Tak hlavu vzhůru, divadlo děláme pro lidi a ne pro kritiky!!!

    • Šťastná napsal:

      Jsem jenom divák, který má velmi rád Oněgina, viděla jsem ho více než dvacetkát na různých jevištích, mimo jiné i v JAMU před asi 45 lety na stejném místě s tehdejšími studenty (kteří jsou nyní již vysloužilí bývalí sólisté). Po včerejší inscenaci Oněgina v Janáčkově divadle jsem si přečetla Vaši recenzi na studentské představení. Z něj sem bohužel viděla pouze veřejnou generální zkoušku, lístky na všechna představení byly bohužel už rozebrány. Představením jsme byli nadšeni, samozřejme, že studenti nejsou ostřílení matadoři, ale představení bylo opravdu vynikající.Po 14 dnech (tedy včera) jsem viděla inscenaci Oněgina v Janáčkově divadle, ta se mi bohužel moc nelíbila. Výkony zpěváků byly sice výborné, ale spíše nudné, režie bez nápadů (kromě šlapání zelí při vítání čeledi). Kdybych pár dní před tím neviděla inscenaci studentů plnou vášní, citů, krásných mladých lidí (spíše podobných opravdovým hrdinům než stárnoucí operní hvězdy), asi bych byla spokojena. Ale JAMU nasadilo vysokou laťku, alespoň kombinace Kseniya Sypronovich, Pavel Katsiushyn, Lucie Szabová a Pavel Valenta byla výborná. V prvních minutách byla vidět velká tréma, postupně se uklidňovalia rozezpívávali, zvláště Taťána byla opravdu přesně taková dívka, o které Puškin asi psal. Samozřejmě že ne vždycky všechno vyšlo na zkoušce perfektně, ale celkový dojem, byl velkolepý. Jako před 40 lety studentské představení stejného Oněgina od studentů tehdejších.

      Kritika mi přišla příliš přísná, pro nás to byl opravdu velký zážitek. Manžel opery zrovna nemusí, ale dokonce odmítl o přestávce odejít nenápadně domů, což je velká poklona. Kdyby byla další repríza možná, šla bych nejraději na všechny. Zato Oněgin z Janáčkovy opery nás nenadchl, asi byl mělecky hodnotnější, ale nijak „nezaujal“. Podruhé bych na něj rozhodně nešla. Oněch „26“ let Oněginovi bylo opravdu jenom v JAMU a jeho nadšení, city a nasazení byly opravdové. S kritikou nesouhlasím a držím palce všem studentům ať se jim daří stejně dobře i nadále. Ráda se na ně budu chodit dívat do „velkých“ oper.

  4. Martina Fialová napsal:

    Pane Klepale, Vaši kritiku jsem hned po premiéře, tedy včera dopoledne četla jedním

    / zatajeným /dechem , a nevěřila vlastním očím. Původně jsem s Vámi chtěla polemizovat, ale bohužel jsem se k tomu z časových důvodů nedostala. Mezitím se mi vše jaksi rozleželo v hlavě a usoudila jsem, že ve Vašem případě nemá žádná polemika smysl.Vy musíte být strašně nešťastný, zhrzený a frustrovaný člověk. Je mi to opravdu moc líto. Přála bych Vám alespoň zčásti zažít to, co se odehrávalo a dosud ještě odehrává v mém nitru při nastudovávání a „tvoření“ představení Oněgina, ať už při nácviku se sbormistrem Lukášem Kozubíkem, či přímo pod úžasným vedením režiséra Tomáše Pilaře. Myslím si, že potom by se vše ve Vašem životě začalo odvíjet úplně jinak a lépe a už nikdy byste nemohl udělat to, co se Vám podařilo jednou absolutně odlidštěnou a necitlivou kritikou. Zvažte, zda je vždy nutné, aby se vesmír dověděl o všech Vašich dojmech a pocitech. Myslím, že i tak těch negativních vjemů a energií vypouští lidstvo do éteru až příliš mnoho…

    Přeju Vám ode dneška jen samé pozitivní zážitky a trochu víc lásky a štěstí v osobním životě.

    Martina Fialová – amatérský “ oněginovský “ sbor

  5. Aneta Petrasová napsal:

    Milý pane,

    chci Vás ujistit, že mě velmi mrzí, že jste s mým výkonem ( a celou inscenací) nebyl spokojen. Jsem velice ráda, že podobný pocit nesdílí má (proklínaná) profesorka zpěvu a herectví. Přesto děkuji za podnět k další práci – těch není nikdy dost. Těším se, že se někdy setkáme osobně!

    Přeji hezký večer!

    • Petr Hvížďala napsal:

      Dobrý den,

      já jsem naopak sledoval stejné představení jako recenzent. Musím potvrdit neodpovědnost pedagogů a umělecké rady JAMU, která dopustila, aby si studenti vylámali zuby na tak obtížném kuse. Problém vidím i já zejména v tom, že se do celé akce nevložili jako do studentského počinu, ale čiší z něj snaha v amatérských podmínkách udělat něco „opravdu velkého“.

      Souhrnem dle mého: výborná hudební práce sboru, problém kabinetního pódia jim samozřejmě, stejně jako baletu, umožnil akorát pohlídat si, aby do sebe nevráželi.

      – orchestr, mám pocit, vykašlal se na důslednou přípravu, zejména smyčce hrají místy až ostudně. Žel bohu, dirigentka nemá jasnou, zejména tempovou představu a její nejasná gesta orchestru ani sólistům (kteří jsou velmi slušní)práci neusnadní.

      – o režii bylo snad již vše napsáno. Celkem chápu, že je režisérovi P.I. Čajkovskij emočně blízký, ale nechápu, proč z jeho kompaktního díla vytvořil nesourodou mozaiku, kterou má ještě potřebu dovysvětlovat dovysvětlovat snad v celé třetinětištěného programu…

  6. Martina Fialová napsal:

    Že se k tomu ještě vyjadřuju…: Když už se tady pořád mluví o „vylámaných studentských zubech“, můj názor je tento: Aspoň to ty „děcka“ zkusily, sakra! /… vzpomínáte na scénu z Formanova Přeletu nad kukaččím hnízdem?…/

  7. Petr Hvížďala napsal:

    Taky se k tomu ještě vyjádřím: obecně na negativní kritice nevidím „vypouštění negativní energie“ a zaklínat se mladickým svatým nadšením by mělo smysl jen tehdy, pokud by si spolutvůrci nechtěli skrze své marketingové proklamace o nej nej nej inscenaci přičichnout k velké opěře. K ní totiž kritika patří. Vždyť se začtěte do dějin hudby, u Stravinského pařížské premiéry Svěcení jara létala na pódium i shnilá rajčata…Čas ukázal, kde bylo maloměšťácké publikum s ostrou muškou a kde dnes stojí osobnost I.S. Tedy s depresivní dekou po kritice bych se netrápil, prostě si kumštýři buďto zvyknou anebo ne. Nicméně sami hysterické reakce autora režie tohoto bakalářského představení: „jak teď mám kolegy přesvědčovat, že jsou schopni vytvořit slušný tón…“ dokladují, že operní režie potřebuje vyzrálou osobnost, která se neopájí vlastním dojetím a touhou udělat něco velkého, abychom potom mohl stát při děkovačce na premiérovém pódiu jako Stvořitel…To se ale všechno dá pochopit, taky jsme byli mladí. Průměrný věk profesorského sboru JAMU by však mohl napovědět, že by v tom ty děcka neměli nechat tak koupat, ať se zeptají třeba u p. Zbavitele, že i staří praktici se nemusí stydět v díle více proškrtávat, když vím, že na to soubor nemá, u Davida Radoka, že největší souboj zažívá se svým egem a to musí nad dílem prohrát atp. Zkrátka, všem aktérům fandím, ale žlutou kartu by měla dostat ta zodpovědnější část JAMU (minimálně měla sehnat důstojnější operní prostory, nikoliv komorní divadlo tak tak velké pro Klapzubovu jedenáctku!

    • Tomáš Studený napsal:

      Tak děcka jo?

      Dobrý, fakt dobrý…

      Žlutou kartu…

      Pane Hvížďalo, Vy máte zkrátka jasno.

      Mně ta reakce nepřijde vůbec hysterická, naopak přijde mi napováženou od boku vypálit jízlivou kritiku okamžitě a bez hlubšího zamyšlení, ale o tom jsem se dost široce rozepsal ve svém příspěvku níže. Víte, mě vždycky trochu nahání strach lidé, co vědí hned všechno nejlépe.

    • Šťastná napsal:

      Tolik hrubek v jednom komentáři jsem už opravdu dlouho neviděla. Alespoň měká a tvrdá i-y by snad člověk, který prošel zdárně všech 9 tříd základní školy, měl zvládnout. Zvláště tehdy, pokud chce někoho nutně kárat za něco, co by sám nezvládl. „sami hysterické“ se prosím píše s tvrdým y , dále TA děcka…(ne ty děcka) atd.

      Představení stálo za to, v tomto divadle JAMU hrálo už minimálně od roku 1968, prošli jím všichni současní a minulí solisté brněnské opery, několikrát týdně se zde hrála představení JAMU a jeho velikost celkem dostačuje, stačilo by vícekrát reprízovat. Komorní prostředí má výhodu ve větším kontaktu diváka s herci. Zdravím a Oněginovi a mladým hercům děkuji za krásný zážitek.

  8. Silně distonujíci Triquet - Lukáš Hacek napsal:

    Cmuky, cmuuuuuuuuk 🙂

  9. Slečna Anna napsal:

    Pane Hvížďalo, „samY hysterické reakce“ – to se píše s tvrdým Y. Jako ty reakce.

  10. Šonda napsal:

    Myslím že pravdu máte všichni – zaplať pánbůh!, tu svoji, suběktivní. Protože objektivní neexistuje, anebo je našimi ústy nesformulovatelná. Pište a braňte své pravdy. Proto je svět pestrý a proto stojí za TO.

  11. Tomáš Studený napsal:

    Vážení přátelé, kolegové, pane Klepale,

    Mnoho věcí tu zaznělo, respektive bylo napsáno, ale mnoho a myslím dosti podstatných nikoli. Dovolím si tedy tuto diskusi trochu rozšířit. Předně chci říct, že do příprav Oněgina nejsem nijak zainteresován a pouze jako divák jsem shlédl dvě představení (první a druhé), a musím uznat, že v určitých jednotlivostech jsem to viděl podobně jako pan Klepal, avšak ta recenze jako celek není fér, a to opravdu hodně.

    Zaprvé, jak už podotkl ve svém příspěvku i T. Pilař, recenzent srovnává nesrovnatelné. Posuzovat takovéhle v podstatě alternativní provedení prismatem velké kamenné opery musí nutně skončit pro jamáky naprostým fiaskem. Přiznejme, že poněkud velkoústnou reklamou si na to možná trochu zadělali, přesto však by měl být kritický metr adekvátní a zde přiměřenost postrádám.

    A za druhé se kritika opírá o řadu bezdůvodných předsudků. Pokusím se některé konkrétně demonstrovat, abych neplácal do vody, tak se omlouvám předem, že tento příspěvek bude patrně poněkud delší.

    Už první, naprosto kardinální otázka – proč by propána každý studentský projekt musel být korunován uměleckým triumfem? Co je to za nesmysl, jak si někdo může dovolit tvrdit, že tu někdo selhal a hned hledat na koho svalit vinu? To je naprosto absurdní uvažování. Jaké selhání, vždyť celý náročný projekt, na kterém se všichni zúčastnění učí, se bez poroblémů zrealizoval, uvědomme si prosím, že se tu (v rámci recenze a následných diskusních příspěvků) bavíme pouze o umělecké úrovni. A to není zdaleka celistvý pohled na inscenační dílo, podílí se na něm např. i studenti manažerství, scénografie atd., nejen zpěváci, dirigentka a režisér. Účelem Komorní opery HF JAMU je, aby se studenti učili na praktickém výstupu a pokud nedosáhnou patřičné úrovně, jak říkáte: vylámou si na náročném úkolu zuby, má to stále svůj smysl. Kolikrát se naučí čkověk více chybami než úspěchy. Důležitější je zde proces než výsledek. To je před vstupem zdarma (správná poznámka) do Komorní opery nutno vzít na vědomí. Vzpomeňme také kolik mimořádně kvalitních incenací tu vzniklo. Čas od času se může stát, že prostě něco nevyjde tak jak bychom rádi. Mimo to si nemyslím, že byl Oněgin mimo možnosti JAMU – některé věci se prostě akorát nepovedly. Nechápu proč by se to mělo generalizovat.

    „Pouhých pět primů, čtyři sekundy, violy a violoncella po třech a dva kontrabasy nevytvoří hutný romantický zvuk, jaký by byl potřeba.“ Je to opravdu potřeba? Já se domnívám, že je to spíše zvykem, to ano, ale je naplnění zvyku potřebou? Nad tím bych se zamyslel. Pokud uvažuje schematicky i odborník, je to napováženou. Intonační nejistota zde skutečně byla, ale všudypřítomná? To jsou zbytečná expresiva. Je nutné si uvědomit, že se k tomu velmi přičítá i akustické prostředí Barky, kde obzvláště řídce instrumentovaná a pianová místa kladou nesmírné nároky a po svých zkušenostech např. orchestrem NDB – nevím, nevím, jak by obstáli „profesionálové“. Myslím, že odborný kritik by měl vnímat více kontext, než jen to co vidí a slyší a podvědomě to srovnává se svými oblíbenými nahrávkami.

    „Jestli bylo na celém představení něco opravdu poutavého, tak pěvecké i herecké výkony Lenky Turčanové (Taťána) a Pavla Kaťušina (Oněgin). Oba mají pěkné, objemné hlasy a dovedli skloubit zpěv s přirozeně působícím herectvím.“ To je z mého pohledu důkaz, že se recenzent soustředí primárně na zpěv, neboť, herecky byli oba zmínění velmi nevýrazní a spíše povrchuně plnili aranžmá, než, že by hráli role. Toto hodnocení se mi zdá u odborníka také poměrně překvapující.

    „Aneta Petrasová v této roli naprosto zklamala, vlastně vůbec nebyla schopná vytvořit slušný tón.“ Kolega promine, ale tohle je faul, který patří do bulváru nebo do hospody – lidově řečeno na pár facek. Takovéto „drápelovské“ formulace nemají v odborném textu co dělat, nehledě na to, že to vůbec není pravda. Aneta Petrasová zvládla Olgu ne bez problémů, ale rozhodně vytvořila mnoho velice slušných tónů.

    Hodnocení režie je již poněkud věcnější, ačkoli opět se neubrání určitým jízlivě zabarveným formulacím. To je nějaká nová móda operní kritiky, aby to bylo čtivější? „Většina scén byla pojatá naprosto konvenčně a podivně obohacovaná o rádoby současné a provokativní prvky.“ … „Nemohl jsem se zbavit dojmu, že se dívám na práci zasloužilého režiséra, který se na stará kolena rozhodl honit módní trendy.“ … „Opepřila Oněgina nenápaditou a otravnou baleťáckou machou.“ … „Texty Jakuba Kruliše v programu se objevují i v materiálech k inscenaci Oněgina v ND Brno, což se mi zdá směšné.“ (Proč by dramaturg pokud napíše text, o historickém pozadí hry anebo čert ví o čem, nemohl tento svůj text použít ve dvou materiálech pokud se týkají stejného titulu, na tom nevidím nic směšného.) Proč vůbec tyto jedovaté větičky? To snad ani nepatří mezi slušné lidi. Nepleťme si prosím operní kritiku s politickou satirou. V satiře mají místo jedovaté narážky, protože se otevřeně mluvit nesmí.

    Naopak v kritice je potřeba se vyjadřovat otevřeně, neurážlivě a používat argumenty. Prvotní snahou kritika je přeci tvůrcům pomáhat tím, že jim dáváme zpětnou vazbu a ne jim ubližovat tam, kde cítíme slabé místo. Kde je nějaká žurnalistická etika?

    Abych nebyl špatně pochopen, já osobně vítám kritiku, toužím ji číst a prahnu po podnětech, jež mi dají ponaučení a myslím, že můžu v tomto smyslu strčit ruku do ohně za většinu jamáků. Když si však ze snahy, třeba nezdařené ale upřímné, budou kritici jízlivě utahovat, místo aby skutečně věcně a otevřeně řekli (nebo napsali) svůj odborný názor, naučí tím začínající umělce kritikou spíše opovrhovat a ignorovat ji a to by byla přece škoda.

    Nebo se pletu?

    Dovolím si jeden malý nápad: Když něco napíšete, položte si otázku. Řekl bych tohle tomu dotyčnému do očí? Jaký je rozdíl mezi písemnou a ještě k tomu veřejnou komunikací a osobním sdělením, platí zde snad jiné zásady mezilidské komunikace?

    Mějte se hezky.

    S pozdravem Tomáš Studený (režisér)

  12. Alžběta Lupíšková napsal:

    Hezký den,

    jen si dovolím poznámku k marketingu představení, o který se určitě největší měrou zasloužili studenti hudebního manažerství.

    Myslím, že studenti udělali velký kus práce, všechna čtyři představení byla už nějakou dobu před premiérou „vyprodaná“ (myšleno vstupenky rozdané), což je primárním cílem marketingu, kterého se jim podařilo dosáhnout. Stejně jako pro studenty zpěvu, režie, dirigování, hud. nástrojů… i pro hudební manažery byl Oněgin studentským projektem, ze kterého si především mají odnést poučení z chyb do budoucna.

    Myslím si, že reklama, kterou představení udělali, byla jedna z nejefektivnějších, co kdy Komorní opera měla. Nápad udělat klip byl podle mého výborný, ale pro příště by to chtělo profesionálnější přístup, nikoliv však držet se u země, aby to nebyl takový kontrast v případě, že by to náhodou studenti na jevišti „nezvládli“.

    Je výborné, že i z hlediska práce a přístupu hudebních manažerů se laťka rok od roku zvyšuje, tak jen tak dál!

      • Tomáš Studený napsal:

        Pro pořádek co? Nechápu kam míříte, jak to souvisí?

        Mimochodem velmi by mne na druhou stranu zajímalo Vaše vyjádření k mému příspěvku, nebo poznámkám Pavla Drábka, ale chápu, že asi není času se tím zabývat.

      • Tomáš Pilař napsal:

        Přiznám se, že odkazu na SIS jsem také neporozuměl, budu moc rád za nápovědu.

        A připojuji se ke kolegovi Studenému, protože by mne také velice zajímala reakce na příspěvek můj, i ty dva zmíněné, popřípadě bych ocenil i odpověď na některou ze soukromých zpráv, které jsem Vám zasílal. … nicméně časové důvody také dovedu pochopit.

      • Jakub Jelínek napsal:

        Bohužel také nechápu tento link. Snad se pan Klapal snažil naznačit, že slečna Lupíšková, jako studentka, chválí svou vlastní práci. Resp. mě bohužel nenapadá žádný jiný rozumný důvod proč by to sem pan Klepal dával.

        Pro úplnost dodávám, že slečna Lupíšková je studijně delší dobu v zahraničí a neměla tak s tímto projektem nic společného a neměla by ani kdyby byla zde na JAMU.

        Tak jako tak bych v souvislosti s trailerem doporučil srovnání třeba s videi z ostatních divadel a jejich prací se sociálními sítěmi atd. Třeba video na Juliette je opravdu „působivé“… Z mého hlediska tento klip na youtube splnil naše očekávání, a to zejména v ukazateli návštěvnosti, které pro nás bylo rozhodují a z hlediska marketingu zásadní.

        Jen ještě pro úplnost dodám, že kromě „vyprodaných“ představení jsme pro velký zájem byli nuceni poprvé zpřístupnit veřejnosti i generální zkoušky (které byly též zcela zadané a to ještě dávno předtím než byly vylepené plakáty). Kromě zmíněného traileru jsme měli výstupy v B-TV, ČT, ČRo a další tištěných médiích (Které mimochodem tento projekt hodnotily „o něco“ lépe, ale nechci tu polemizovat o umělecké kvalitě představení. Snad mě jen mrzí, že se mi poslední dobou z kritik vytrácí slova jako „myslím si“, „podle mého názoru“ atd. Nebo pak dochází k tomu, že např. podle p. Hrdinové neumí Štefan Kocán zpívat a k tomu snad není potřebný komentář – jeho angažmá v MET a dalších operních domech myslím mluví za vše i přes veškeré „kritiky“…ale to je debata o kvalitě kritik, která určitě není záměrem mého příspěvku…Stejně jako jsem nebyl a nejsem příznivcem zde s Vámi polemizovat nad tím, co jste napsal, protože bohužel v našich končinách si všichni zúčasnění „užijí“ v českých medií ještě daleko horších a více nespravedlivějších kritik).

        Nechci toto nějak přechvalovat, ale jak už zde bylo řečeno jedná se o studentský projekt a i pro nás to mělo spíš smysl vyzkoušet si nové komunikační toky a myslím, že to dopadlo poměrně dobře. Ale chápu, že pro někoho kdo je zvyklí na tištěný plakát a program je toto zcela nové, ale bohužel tolik Klepalů (=rozumějme aktivní cílová skupina) není, aby to uživilo divadlo;-)

        V tomto ohledu mě ale jakákoliv Vaše kritika nemrzí (včetně linkování profilů ze SISu), protože pokud si cením daleko více kritik od podle mě větších odborníků, tak jako odborníka na PR a marketing si Vás, s prominutím a veškerou úctou, necením už vůbec.

        P.S. Přemýšlel jsem, jestli sem zde mám dát rovnou svůj link na můj profil na SISu, ale myslím, že to zvládnete sám 🙂

      • Alžběta Lupíšková napsal:

        Tomu nerozumím, to má být nějaká věcná připomínka?

      • Alžběta Lupíšková napsal:

        To bylo myšleno na ten odkaz…

  13. Pavel Drábek napsal:

    Vážený pane Klepale, milí diskutéři,

    dovolím si přidat ke zcela korektnímu a zdvořilému komentáři, který výše napsal kolega Tomáš Studený.

    Včera jsem byl na posledním představení – a třebaže to není mým zvykem – byl jsem dojat tak, že jsem příteli Tomáši Pilařovi nemohl ani pořádně blahopřát:

    Ne proto, že bych neviděl žádnou chybu nebo nedokonalost. Z takové pedanterie a snahy dokázat si, že vidím a slyším, jsem už doufám dospěl.

    Ne proto, že bych miloval tuto operu: jsou tam krásná místa, je to krásně napsáno, ale není to má srdečnice. Ta ironická glycerinovost Puškina mi vlastně spíš leze na nervy a Čajkovskij hraje na notu sentimentální pózy. A to po traumatu 20. století nějak už nemůžu přijmout zcela za své.

    Ne proto, že bych propadl dokonalosti některého zpěváka, tvůrce nebo hudebníka. Mají přesto můj obdiv. Pokud takto pracují ve svých dvacíti, třiadvacíti, pak to může být jednou velké.

    Včerejšímu zážitku jsem propadl proto, že na tom díle spolupracovalo přes 150 lidí: ne proto, že by si dělali mediální slávu, že by z toho měli čárky v docházce nebo že by z toho měli zisk. Dojalo mě, že to je možné. Zatímco vrstevníci o tři nebo deset let starší jim rozdávají žluté karty (to je míněno na komentář pana Petra Hvížďaly), zatímco je šikanují palcem dolů nebo vzhůru a vlastně je tak diskriminují proti tzv. profesionálům, kteří „to úplně zvládnou“, takže prostě mladí mají smůlu, dokud nebudou staří… Zatímco se tady dodržuje onen kult průměrnosti, tak čtyřikrát proběhl Oněgin, na kterého se sešlo přes 150 lidí, kteří uměli, vzájemně se tolerovali, respektovali, řídili se a ještě si vytvořili dostatečně svobodné prostředí, aby mohli talentem a tvorbou obohatit diváky.

    Kdybych viděl tuto operu v Metropolitní, ve Velkém moskevském nebo ve Vídeňské státní, tak bych asi obdivoval jen ten zpěv a souhru orchestru. A šel bych na jistotu. Ale to mě nedojímá: protože tam si můžou dovolit uplatit si kohokoli z operního světa. To ale s prominutím není kultura, ale obchod. Mě zajímá a dojímá, co se vytvoří tady, ze studentů, jestli to bude fungovat, jestli se to naučí a jestli to bude krásné. Miliony mě nedojmou, ty se dají nakrást. Mě hluboce zasáhne, když vidím zázrak: že se něco tvoří a pro věc samu.

    Z toho důvodu Oněgina, naprosto nejnáročnější inscenaci v celých dějinách Komorní opery a JAMU, pokládám za velký zážitek a úspěch. A ti, kteří se toho účastnili, ví dobře, o jakém zázraku tady mluvím.

    S pozdravem

    Pavel Drábek

    umělecký vedoucí Ensemblu Opera Diversa

    a pedagog na anglistice a divadelní vědě FF MU

  14. Jiří Ptáčník napsal:

    No teda, celkem se bavím, tady se rozjela debata, ale myslím, že nejlíp to vystihnul pan Šonda, zde v diskuzi: zkrátka pravdu mají všichni – tu svoji.Jak ti s uštěpačnými komentáři (které se mi líbí a jsou čtivější) tak ti s poctivou snahu o vyváženost jako z Otázek Václava Moravce:-) Představení jsem neviděl, ale ten tzv. trailer k tomuto oředstavení, tak to byla sranda tuplovaná: Běhal tam kdosi zmateně po štatlu, házel u toho kytkama a k tomu hrála hudba jako z Hvězdných válek!!!:-)

  15. kAREL napsal:

    Kriti-jedním slovem de-bil,který je zakomplexovaný.Asi v životě nic nedokázal tak tímto způsobem chce být aspoň zajimavý.Moc by mě zajímalo co v životě vytvořil,že tak může kritizovat……

  16. Jan Špaček napsal:

    Milí diskutéři,

    (1) Umělecká kritika je užitečný nástroj, kterým povolaný člověk předává kritickou zprávu obecenstvu na představení přítomnému i nepřítomnému. Jakkoliv se Vám to může zdát nespravedlivé, kritika se nepíše primárně pro umělce, ti do tohoto schématu vůbec nepatří, jsou prostě předmětem sdělení.

    (2) Kritikové dnes prakticky nepíšou a zájemců o divadlo a jejich psaní není tolik, kolik bychom chtěli. Boris Klepal píše kritiky pravidelně, založil si k tomu vlastní web, umožňuje všem diskusi pod články atd.,nemluvě o jeho další osvětové činnosti, mj. přednáškové. Jeho osvětová práce jako celek je v brněnském kontextu úctyhodná a bezkonkurenční. Jakkoliv se umělcům může umělecká kritika zajídat, bez ní je toto všechno snažení jenom hra na divadlo, hra na školu a produkt hudebních manažerů, kteří zajistí vše od propagace až po výhradně pozitivní ohlasy. Vy, umělci okolo opery, pořebujete kritiky jako sůl a pořebujete jich více. Je chybou Vašich pedagogů na JAMU, že Vám nedokázali předat patřičný nadhled, obeznámenost s problematikou a schopnost se nad věc povznést. Teď nehodnotím ty úplně proletářské pohledy na uměleckou kritiku, které píše Karel se zapnutým caps lock, ale tak nějak odborářsky zabedněný pohled na věc u lidí, u kterých by jeden omezenost opravdu nečekal, mám na mysli Tomáše Studeného.

    (3) Ta kritika je velmi věcná a velmi smířivá. Každý má svůj styl psaní, ale styl Borise Klepala patří k těm klidnějším a pokornějším.

    (4) Když už se kritizovaný umělec do kritiky začte, měl by se dokázat ovládnout (může se třeba něčeho držet) a číst ji věcně, s ohledem na zmíněná fakta. Ta jsou totiž důležitá, nikoliv známkování. Z nezaujatého pohledu působí opravdu úsměvně, když si umělec o sobě přečte podrobnou kritiku a odnese si z ní pouze „má mě rád“ nebo „nemá mě rád“ (případně (ne/)pochválil mě atd.). Kritik Vás kritizuje, protože Vás má rád (jinak by na Vás nechodil) a prokazuje Vám tím službu. Moc nerozumím, proč je tu za „zlé“ považováno přidávání odkazů. Opravdu si myslím, že alespoň to základní mnoha lidem otevře oči:

    http://cs.wikipedia.org/wiki/Kritika

    http://cs.wikipedia.org/wiki/Kritick%C3%A9_my%C5%A1len%C3%AD

    (5) Jednou z předností kritického myšlení je schopnost rozlišovat podněty užitečné a neužitečné, případně škodlivé. Je řada důvodů, proč si svých pedagogů vážit a naslouchat jim. Je však neuvěřitelné, jak nekriticky celá generace mladých absolventů JAMU (a obecně mlaadí absolventi uměleckých škol) převzala od svých starších učitelů komunistický model kádrování kohokoliv, kdo vyjádří jakýkoliv názor. Tedy: „Co je to za člověka, že píše takové věci? Co kdy vytvořil? Kdo mu dal oprávnění takto psát? Umí vůbec noty? Jeslipak on náhodou nešel zadarmo.“ Alespoň toto se prosím odnaučte, Vaši vrstevníci z jiných oborů tohle nedělají a působí to opravdu tragikomicky.

    S úctou

    Jan Špaček

  17. Petr Hvížďala napsal:

    Dobrý den,

    s názorem Jana Špačka na potřebnost kritiky se ztotožňuji. Mimochodem, např. v LN jsou mí oblíbení kritici (Peňás, Machalická, Štindl, Rejžek) v podstatě každodenně zásobování e-maily typu: („Vy nuly, co si to vůbec dovolujete kritizovat něčí výtvor, když jste sami vytvořili velký H…¨!) K údělu kritiky to tak nějak patří a ani jeden z nich se, naštěstí, nehroutí, neb jsou to silné osobnosti a z hulvátských výlevů mají srandu. Osobně jsem rád za každou recenzi psanou živým jazykem, sarkasmus mi nevadí ani trošku. Pokud se také studenti zaklínají souslovím: vždyť to děláme pro lidi, proboha!, pak je třeba nalít si čistého vína, že z devadesáti procent to dělají sami pro sebe: své uspokojení, ješitnost, zvlášť u exaltiků kolem opery, snahu vyniknout, vylít si srdéčko…Jen dodávám, že je to v pořádku a nic špatného na tom nevidím, já jsem také starý ješita, ale ať toto všechno nezaměňují ty mladé naděje Metropolitní s altruismem:-) Bohužel platí klasikovo: divadlo je dobré, špatné a z Brna. Nějak vám tady chybí nadhled a i z těch mládím a nadšením zaklínajících se reakcí je cítit zaprděnost a nafoukanost. Škoda, že JAMU nemá více rozjetý program výmenných studijních pobytů, aby se naši bakaláři koukli za humna…

  18. Šťastná napsal:

    Byli jsem představením studentů nadšeni, ve srovnání se včerejším představením v Janáčkově opeře. Sice představení profesionálů státní opery mělo dokonalé hlasy, ale nudná režie, zkrácený text, žádná nápaditost, toporné pohyby stárnoucích hvězd (s výjimkou Taťány)- ve studentském představení bylo znát nadšení, jiskru, snahu, city, hlasy po prvních taktech postupně zjistěly a zesílily. Samozřejmě jim chybí jistota, viděla jsem veřejnou generálku s Ksénií Suprunovich, Lucií Szabovou a Pavla Katsiuchyna, kteří byli vynikající. Kdybych si měla vybrat, které z těchto dvou představení chci vidět znovu, rozhodně bych zvolila verzi JAMU. Chválím režii i všechny mladé zpěváky, doufám, že z nich budou brzy hvězdy, které nahradí starší a zkušenější profesionály. Ještě jednou náš obdiv celé inscenaci. Zvláště Taťáně – Kséniyi Suprunovich. Oněgin je moje nejoblíbenější opera, viděla jsem ji více než 20x (v posledním měsíci dvakrát)a v jejím podání bych ji zvládla ještě několikrát.

Zanechte komentář