Až do noci k varhanám a zvonům

28. 8. 2013, 9.39 | Boris Klepal

Klavírní trio Elole zahájilo program, který se svým rozměrem asi nejvíc blížil k pomyslnému maratonu, ačkoliv nikdo nepovažoval za nutné se o tom nějak zmiňovat (proč taky, publikum Ostravských dnů běžné věci ani neočekává). Pozdně odpolední koncert začal o půl šesté, po něm následovala řada sólových skladeb naplánovaná až do půlnoci, maličko se přetáhlo.

Úvodní Exit E byl proveden celý na nestandardně rozezvučované nástroje. Industriální charakter výsledných zvuků měl ale v sobě pořád cosi kultivovaného z klasických nástrojů. Členové tria se navíc rozsadili daleko od sebe, housle a violoncello vytvářely zřetelný stereo efekt.

V dalším programu už trio hrálo na svoje nástroje většinou konvenčním způsobem, i když repertoár se ke konvencím nijak neblížil. Monadologie XX… for Franz ubíhala v drobných vracejících se motivech a jemných zvucích, důležitou roli v ní hrály flažolety a pochopitelně Franz Schubert. V al-gabr durch Violine… na sebe v úvodu stáhlo pozornost preparované violoncello, později zároveň s houslemi. Všichni členové ansámblu pracují detailně se zvukem při všech způsobech hraní, celek zní moc dobře. Jemné melodické šelesty Sciarrinova Tria č. 2 hrají Elole nádherně, bohužel je do nich stále slyšet nějaké hovory z chodby. Housle a violoncello jsou dominantní, klavír vlastně jen občas vytvoří dynamický vrchol, nejvíc se projeví při efektním závěru s klastry. Celý program byl výborně poskládaný od industriálních hluků po sciarrinovské hlazení ticha.

Sóla zahájila Hana Kotková (velký dík za její nečekaný příspěvek) bravurně zahraným Capricciem č. 4. Na dlouhém sledu skladeb pro sólové nástroje bylo samozřejmě možné věnovat se jednotlivým číslům programu a jejich interpretům, mnohem pozoruhodnější mi ale přišlo srovnání přístupu autorů k nástrojům (interpreti byli vesměs špičkoví). Kontrast Sciarrinovy zvukové decentnosti, Beriova náporu, který jakoby se snažil dostat z violy všechny tóny najednou, a Cageovy hry s extrémními polohami houslí ve Freemanových etudách byl o to výraznější, oč jsou si sólové housle a viola bližší. Hana Kotková, Nikolaus SchlierfConrad Harris odstartovali sólové kompozice impozantně. Sled sól poprvé narušil ansámbl dvou basklarinetů a elektrické kytary v banálně libozvučné a poněkud unylé skladbě Iana Mikysky. Klarinetový kvartet Lenky Novosedlíkové se věnoval zvukovým možnostem nástroje pestřeji. Borrowed Tunes začaly neplánovaným restartem powerbooku, přes nějž proháněl Juho Laitinen elektrické violoncello. To imitovalo konkrétní zvuky, což pro mě při použití elektroniky ztrácí hodně kouzla. Chytře byly naopak vymyšlené živě vytvářené smyčky. Ve chvíli, kdy se začaly ozývat normální tóny amplifikovaného violoncella, mi skladba neodolatelně připomněla Youngovu hudbu k filmu Mrtvý muž (a kdyby celou skladbu zahrál někdo jako Neil Young na elektrickou kytaru, bylo by to mnohem lepší než podivně amplifikované violoncello).

Frame zahrál opět Juho Laitinen, ale tentokrát na klasické violoncello – vtip skladby byl především v její stručnosti. Images Petra Javorky byly pěkné duo pro klavír a klarinet, vyzněním poněkud impresionistické. Mirage pro smyčcové trio a perkuse, jejichž základ tvoří nádoba s vodou, chtěly pro vyznění opravdové ticho. Neustávající žvanění z chodeb kulturního domu bylo ještě otravnější než jindy, skladba sama měla nádhernou atmosféru. Monolog pro fagot nás přenesl zpět k oravdovým sólům. Táhlá melodie se místy rozbíhala do energického „povídání“. Třetí část večera zakončily Zornovy Passagen, Pauline Kim Harris je zahrála perfektně.

Jaap Blonk vnesl svojí zvukovou poezií do večera úplně jinou energii. V mnohém by mohl připomenout Petra Vášu, byly to ale spíš čisté zvuky a destrukce významu, než pokusy o průnik k univerzálním formám komunikace. Publikum se dobře bavilo, já bych se bez toho obešel. Xenakisovy Theraps nás vrátily k sólové hudbě, náročnou skladbu s množstvím flažoletů zahrál excelentně John Eckhardt, pravděpodobně to byl nejefektnější výkon večera. Eastmanova sonáta Piano 2 působila v přímém sousedství Xenakise jako uklidňující romantický kus. Byl jsem ale rád, že slyším Josepha Kuberu zase jednou hrát na nepreparovaný klavír. Jako předěl přišel ještě jednou Frame, tentokrát na kontrabas (opět John Eckhardt).

Samostatnou kapitolou byl Charlemagne Palestine a jeho závěrečná performance Schlingen Schlängen for Ostrava. Použil k ní varhan, zvonů i několika lidí a stála rozhodně za výdrž. Postupné rozezvučování červeně nasvíceného sálu od přejíždění po okraji sklenice přes postupně se přidávající akordeon, kontrabas, klavír a nakonec velké varhany obložené plyšáky. Palestine zacházel obratně s rejstříky a prostor spíš rozechvíval, zaplňoval různorodými zvuky, a při vší intenzitě neohlušoval (kam se na něj hrabou všichni ti výrobci elektronického hluku ze sobotního minimaratonu). Na závěr ještě několikrát zopakovaný motivek zvonů a to bylo všechno. Pěkný závěr, i když zdaleka ne taková mimořádnost, jak to předem vypadalo. Nakonec se mi ale téměř sedmihodinový program díky zábavnému konci nezdál tak dlouhý.

Into the Night
I. Elole trio (Drážďany). Michael Maierhof: Exit E (2011), Bernhard Lang: Monadologie XX… für Franz (2012), Salvatore Sciarrino: Trio No. 2 (1987), Thuon Burtevitz: al-gabr durch Violine, Violoncello und Klavier (2009).
II. Solos
Salvatore Sciarrino: Capriccio No. 4, Luciano Berio: Sequenza VI (1967), John Cage: Freeman Etudes No. 1-4 (1977-80), Ian Mikyska: Places and People (2013), Lenka Novosedlíková: 208 (2013), Maija Hynninen: Borrowed Tunes (2011), Marc Codina Contijoch: Frame (violoncello, 2013), Peter Javorka: Images (2012), Idin Samimi Mofakham: Mirage (2012), Isang Yun: Monologue for Bassoon (1983), John Zorn: Passagen (2011), Jaap Blonk: Nightmare (2011), Muzikaret (2010), Cheek-a-Synth (2004), Hommage a A.A. (1990), Iannis Xenakis: Theraps (1975-76), Julius Eastman: Piano 2 (1986), Marc Codina Contijoch: Frame (kontrabas, 2013), Charlemagne Palestine: Schlingen Schlängen for Ostrava (2013). Hana Kotková, housle (Lugano), Stefanie Liedtke, fagot (Amsterdam), Joseph Kubera, klavír (New York), Pauline Kim Harris, housle (New York), Conrad Harris, housle (New York), Nikolaus Schlierf, viola (Berlín), Juho Laitinen, violoncello (Turku), John Eckhardt, kontrabass (Hamburk), Charlemagne Palestine, varhany (Brusel), Jaap Blonk, sound poet (Arnhem)
27. 8. 2013, Dům kultury města Ostravy, v rámci festivalu Ostravské dny.

Komentáře k článku „Až do noci k varhanám a zvonům“

  1. Corwex napsal:

    Jak ukázalo nahlédnutí do programu, Younga jsi slyšel zcela oprávněně až přesně, právě o jeho „borrowed tune“ se v tomhle případě jednalo.

Zanechte komentář