Ariadna na Naxu a v divadelní praxi

27. 12. 2012, 10.09 | Boris Klepal

Straussova a Hofmannsthalova Ariadna na Naxu je vlastně opera o opeře. Všemožné aspekty vzniku i realizace uměleckého díla líčí s mozartovsky kousavou hravostí, hudba je to okouzlující svojí rafinovaností – prostota evokovaná skromným obsazením orchestru je klamná. Richard Strauss po grandiózním Rosenkavalierovi zkomponoval brilantní hříčku s komorním orchestrem, jejíž mnohoznačnost a pestrost je dnešku velmi blízká.

Christine Schäfer,

Christine Schäfer, Daniela Fally, komedianti, foto © Wiener Staatsoper / Michael Pöhn

Už nátlak na Skladatele během prologu, aby svou Ariadnu zkrátil a zkombinoval s komedií – všechno se musí stihnout odehrát před ohňostrojem – přímo vybízí k aktualizacím a narážkám na současnost. Režisér Sven-Eric Bechtolt se podobným svodům úplně vyhnul a vytvořil divadlo o divadle. Střízlivá a v zásadě klasicky umírněná inscenace byla protkána vtipnými momenty – nymfa zapomínající svou roli, primadona žárlící na koloraturku, ansámbl komediantů na koloběžkách, publikum dětinsky napovídající hercům. Prolog se odehrával v hale luxusního domu, herecká společnost do ní vešla francouzskými okny ze zahrady. Hala se posléze proměnila v divadelní šatnu. Samotná opera se odehrávala v domácím divadelním sále – jevišti dominovaly tři zborcené klavíry, na prázdných židlích v hledišti rozsvítil Majordomus svíčky. Spád představení brzdila režie ansámblů, jejich pohyb byl většinou monotónní a bez nápadu (kromě výstupu na koloběžkách), společné vlnění nymf mi připomnělo Dcery Rýna ze Soumraku bohů rovněž v Bechtolfově inscenaci.

Stephen Gould, foto © Wiener Staatsoper / Michael Pöhn

Jak se mi ansámbly příliš nezamlouvaly v pohybu, tak výborně zpívaly. Pěvci vůbec představení táhli – orchestr pod vedením Franze Welser-Mösta hrál sice velmi barevně, ale také velmi lyricky, až se jeho projev překlápěl spíš k unylosti. V prologu k tomu ještě přistoupil výkon Christine Schäfer v roli Skladatele. Má pěkný hlas, dobře jej ovládá, ale chyběl mu objem a zanikal i v komorním orchestru. Prolog vůbec působil dojmem, jako by se většina účinkujících teprve zahřívala. Výjimkou byl především Peter Matić jako Majordomus.

Peter Matić (uprostřed), foto © Wiener Staatsoper / Michael Pöhn

Peter Matić (uprostřed), foto © Wiener Staatsoper / Michael Pöhn

Provedení získalo šťávu teprve během druhé části, a kromě již zmíněných ansámblů na tom měla zásluhu především vynikající sóla Krassimiry Stoyanové, která se mi jako Ariadna líbila ještě víc než v italském repertoáru, a Stephena Goulda, který byl stejně dobrý Bakchus jako Siegfried. Výborná byla i Daniela Fally, i když se do extrémních výšek hlasově ekvilibristické role Zerbinetty dostávala s malými obtížemi. I k dokonalému zvládnutí koloratur jí ještě kousíček chybí. Kombinace herectví a hlasové akrobacie byla ale i tak obdivuhodná.

Krassimira Stoyanova, foto © Wiener Staatsoper / Michael Pöhn

Krassimira Stoyanova, foto © Wiener Staatsoper / Michael Pöhn

Nová Ariadna na Naxu ve Vídeňské státní opeře je zábavná i dobře zahraná, čekal bych ale přece jen expresivnější výkon orchestru, extrémně lyrická interpretace mi k dílu úplně nesedí.

Daniela Fally, foto © Wiener Staatsoper / Michael Pöhn

Daniela Fally, foto © Wiener Staatsoper / Michael Pöhn

Richard Strauss: Ariadne auf Naxos, libreto Hugo von Hofmannsthal. Hudební nastudování – Franz Welser-Möst, režie – Sven-Eric Bechtolf, scéna – Rolf Glittenberg, kostýmy – Marianne Glittenberg, světla – Jürgen Hoffmann. Peter Matić (Der Haushofmeister), Jochen Schmeckenbecher (Ein Musiklehrer), Christine Schäfer (Der Komponist), Stephen Gould (Der Tenor – Bacchus), Daniela Fally (Zerbinetta), Krassimira Stoyanova (Primadonna – Ariadne), Oleg Zalytskiy (Ein Offizier), Norbert Ernst (Ein Tanzmeister), Wolfram Igor Dermal (Ein Perückenmacher), Marcus Pelz (Ein Lakai), Adam Plachetka (Harlekin), Carlos Osuna (Scaramuccio), Andreas Hörl (Truffaldin), Pavel Kolgatin (Brighella), Valentina Naforniţă (Najade), Olga Bezsmertna (Echo), Margarita Gritskova (Dryade). Orchestr Vídeňské státní opery. 26. 12. 2012, Wiener Staatsoper.

Zanechte komentář