Dirigoval Berlínské filharmoniky, Staatskapelle Dresden i orchestr curyšské Tonhalle, učila ho i legendární Nadia Boulanger. Kompozici ale studoval u Krzystofa Pendereckého a s polskou hudbou je umělecký i osobní život Antoniho Wita svázán nejvíc. Premiéroval skladby Henryka Góreckého, Wojciecha Kilara, Witolda Lutosławského i svého učitele Krzysztofa Pendereckého, spolupracoval a přátelil se s nimi. Blízký mu ale byl i Olivier Messiaen – Witova nahrávka jeho symfonie Turangalîla patří k těm nejlepším, ceněná je i nahrávka cyklu Má vlast. Antoni Wit přijíždí v lednu do Ostravy dirigovat Janáčkovu filharmonii v programu, který se projde střední Evropou posledního století.

Dirigoval jste i nejlepší orchestry světa, Berlínskou filharmonii, Staatskapelle Dresden atd. Jaký je rozdíl postavit se před takové legendy a nějaký oblastní orchestr. Třeba i dobrý, ale mediálně v podstatě bezejmenný?
Hodně to závisí na repertoáru. Když přijdete k nejlepším orchestrům s věcí, která je pro ně nová, ale pro vás naopak důvěrně známá, můžete dojít k pozoruhodným výsledkům. Když s nimi pracujete na jejich standardním repertoáru, možná se vám nepodaří do něj vložit všechny představy, které o interpretaci máte, ale třeba oceníte jejich hudební přístup a nápady. Oblastní orchestry jsou dnes často na velmi dobré úrovni a je možné s nimi docílit stejně uspokojivých výsledků.

Pokud v tom nevidíte rozdíl vy, je rozdílné chování hudebníků ve slavných a méně slavných orchestrech?
To je na hodně dlouhou a obsáhlou debatu. Obecně řečeno, reakce orchestrů jsou velmi podobné a vúbec nezávisí na jejich slávě. Mnohem víc záleží na zemi, odkud orchestr pochází, přestože v běžném orchestru dnes najdete příslušníky třeba dvaceti národností. Mimo to má každý orchestr svou specifickou „duši“, své vlastní normy chování a často vás překvapí, jaké v tom mohou být rozdíly a jak dlouho se takové věci v orchestru drží.

Váš program v Ostravě kombinuje Janáčka, Kilara a Brucknera, tedy českou, polskou a rakouskou hudbu, já bych ji ale raději nazval jedním slovem jako středoevropskou. Vnímáte nějakou spojitost – hudebním i lidskou – mezi zeměmi, které kdysi aspoň částečně patřily k bývalému Rakousku?
Program vytvořil management orchestru s přihlédnutím k mým vlastním návrhům. Například Janáček sice vzešel ze strany orchestru, ale přistoupil jsem na něj s chutí. Miluji jeho hudbu a nahrál jsem dvě CD s Janáčkovými díly. Rozhodl jsem se dirigovat poprvé suitu z opery Z mrtvého domu, když mi ji nabídla filharmonie, která nese jméno „Janáčkova“. Program je celkově dost obtížný, ale pokud si vzpomínám, dirigoval jsem Janáčkovu filharmonii v roce 1976 a už tehdy to byl vynikající orchestr. Všechna tři díla, která budeme v lednu v Ostravě hrát, se od sebe hodně liší. Spojitosti a podobnosti vidím v rámci bývalého Rakouska-Uherska především v architektuře a také v lidské mentalitě.

Janáčkova hudba bývá často označována jako stylově nezařaditelná. On ale přece nežil v izolaci, díla svých současníků i předchůdců znal a v opeře se v mnohém stýká s Puccinim. Jak byste jeho dílo charakterizoval vy, čím je vám blízké?
Souhlasím s tím, že je Janáčkova hudba nezařaditelná, ale podle mého názoru se od Pucciniho hodně liší. Když jsem studoval Janáčkovy partitury, napadala mě slova jako „šílenství“ nebo „ztřeštěná hudba“ – pochopitelně ne v jejich negativním smyslu. Typický příklad je janáčkova mistrovská Sinfonietta a to ohromné množství žesťů!

Anton Bruckner je dnes velká romantická klasika, ale za svého života zažil snad ještě méně úspěchu než Janáček. Jak se skladatel dobere úspěchu?
Skladatel může pokaždé žít v naději, že jeho díla někdo objeví a začne hrát i po jeho smrti, a z historie známe mnoho příkladů, kdy se to také stalo. A stále tu také je co objevovat. Například polský skladatel Mieczysław Karłowicz, který zemřel ve třiceti třech letech a zanechal několik vynikajících skladeb. V současné době vidíte, jak skladatelé a často i jejich blízcí pracují na svých kariérách – dirigují, organizují hudební festivaly, zakládají agentury…

Symfonická báseň Wojciecha Kilara Krzesany je až z roku 1974. Co ji spojuje s pozdním romantikem Brucknerem a ranným modernistou Janáčkem?
Janáček a Bruckner jsou podle mého názoru naprosto odlišní nejen stylově, ale také emocionálně. Kilarovy Krzesany jsou pravděpodobně jeho nejlepší dílo. Dirigoval jsem je snad sedmdesátkrát ve dvaceti různých zemích. Najdete v nich ale také cosi překvapivého a řekvapujícího, o čem bychom mohli říci, že je to „ztřeštěná hudba“.

Vy i Wojciech Kilar jste studovali u Nadi Boulanger, byli jste vlastně spolužáci. Spolupracoval jste s ním na interpretaci a provedení jeho děl?
Znal jsem Wojciecha Kilara třicet pět let a byli jsme velmi blízcí přátelé, uNadi Boulanger jsem ale studoval až deset, nebo snad více let po jeho smrti. O hudbě vlastně mluvíval velmi málo. Byl to velice ohleduplný člověk a nechtěl nikdy nikoho obtěžovat nebo přivádět do rozpaků. Vzpomínám si, že jsem udělal několik podstatných změn ve své interpretaci jeho skladby Koscielec 1909. Bylo to po mnoha letech a mnoha provedeních za Kilarovy přítomnosti. Na konci za mnou přišel a řekl mi: „Ano, teď je to hezké.“ Moji otázku – „proč tě to nenapadlo dřív“ – nechal bez odpovědi. Hodně jsme spolu diskutovali, když jsem nahrával jeho filmovou hudbu, protože se muselo všechno zvládnout v krátkém čase a tak, aby byl spokojený i režisér a producent.

Interpretujete a nahráváte i díla dalších polských skladatelů – Krzysztofa Pendereckého, který vás i učil, Henryka Góreckého, Henryka Mikolaje a dalších. Jaké to vlastně je, když vám skladatel mluví do práce. Není svým způsobem větší dobrodružství číst čistě partituru bez vnějších vlivů, a to i za cenu, že ji pochopíte úplně jinak, než chtěl autor?
Byl jsem vždy šťastný, když jsem mohl koncertovat nebo natáčet za přítomnosti autorů a nebyli to zdaleka jen polští skladatelé. Měl jsem to štěstí, že jsem se při zkouškách i koncertech setkal s Messiaenem, Paertem nebo Gubajdulinou. Jsou všichni tak rozdílní! Nejen jako lidé, ale také ve vztahu ke své vlastní hudbě! Když si vzpomenu na všechny ty významné lidi, dovedu si představit i rozhovory se skladateli, kteří už dávno nežijí.

Nadia Boulanger byla snad nejvlivnější hudební pedagožka 20. století. Vlastně je obtížné si představit, jak mimořádné a možná i těžko postřehnutelné věci může předat někdo, kdo hudbě tak do hloubky rozumí. Dá se to vůbec nějak popsat – jaká byla, jak na vás působila, co jste si od ní odnesl?
Strávil jsem s Nadiou Boulanger několik měsíců a bylo to v době, kdy už byla velmi stará. Její osobnost mě velmi silně zasáhla. Byla neuvěřitelně skromná a neokázalá a vždy chtěla udělat to nejlepší pro lidi, o kterých byla přesvědčená, že si to zaslouží. Řekl bych, že se koncentrovala na věci, které byly zásadní a podstatné – jak číst hudbu, jak ji poslouchat a studovat. A dokonale chápala, že dirigování je otázka osobitosti ruky i povahy.

Nadia Boulanger znala osobně Stravinského, Ravela… Dá se říci, že se k vám dostala přímá zkušenost s jejich představami o jejich vlastních kompozicích – jak by se měly hrát a jak by měly znít?
Vzpomínám si, jak jsem se jednou Nadi Boulanger zeptal na koncert, na kterém její přítel Stravinskij řídil Ptáka ohniváka brzy poté, co jej složil. Nikdy nezapomenu na její odpověď: „Myslím, že už byl tenkrát velice starý…“ A bylo zábavné poslouchat její historky, v nichž vystupoval „monsieur Ravel“.

Vy jste se podobně přímo znal nebo znáte s významnými polskými skladateli, polská hudba i orchestry k vám samozřejmě patří. Vnímáte ve vztahu k nim i nějaký národnostní a vlastenecký aspekt, jsou vám něčím bližší než všechno ostatní?
Byl jsem téměř čtyřicet let šéfdirigentem různých, většinou vynikajících polských orchestrů a odehrál jsem s nimi více než pět set koncertů v zahraničí. Jsem opravdu hrdý, že jsem natočil kompletní nahrávky symfonických děl Chopina, Karlowicze, Szymanowského, Lutosławského and Pendereckého. V žebříčcích prodejnosti vydavatelství Naxos si vedou velmi dobře, což je pro mě další důvod k tomu, abych na ně byl pyšný.

Česká libretistka, spisovatelka a hudební kritička Eliška Krásnohorská v jednom dopisu Bedřichu Smetanovi charakterizovala Chopinovo dílo jako „ušlechtilý sentiment“. Souhlasíte s tím? Jak byste nejznámějšího polského skladatele charakterizoval vy sám?
Znám Chopinovo dílo od dětství tak důvěrně, že je pro mě těžké popsat je slovy. Samozřejmě, že v charakteristice Elišky Krásnohorské je kus pravdy. Nás se vždy silně dotýkají polské prvky a motivy v jeho hudbě. Nejsou obsaženy jen v mazurkách a polonézách, ale také v koncertech, sonátách a snad ve všem, co napsal.

Stal jste se asistentem Herberta von Karajana poté, co jste získal druhou cenu v jeho soutěži. Jeho nejdůležitější zpráva pro vás zněla, že „hudba je ta nejdůležitější věc na světě“. Platí to pokaždé?
Tady vás musím trochu opravit. Říkal mi to osobně a několikrát i zopakoval: „Hudba je při dirigování to nejdůležitější.“ Může se to zdát samozřejmé, ale není to zdaleka samozřejmost pro všechny dirigenty. Přemýšlejí o technice, o práci s hudebníky a na hudbu samotnou zapomínají.

Natočil jste mimo jiné ceněnou nahrávku cyklu Má vlast Bedřicha Smetany. Je vůbec možné říct, co je v té hudbě ryze českého, co je to česká hudba? Nemohla by se Vltava jmenovat třeba Wisła nebo Rýn?
Z té nahrávky jsem měl velkou radost – jak z kritického úspěchu, tak z toho, že se dobře prodávala. Ve Vltavě je několik hudebních motivů, které mi znějí ryze česky – především venkovská svatba. To je důvod, proč bych ji na Rýn ani Wisłu nepřejmenoval.

Je nějaký skladatel, se kterým byste se rád setkal a není, případně to nebylo možné? Chtěl byste se na něco zeptat třeba Antonína Dvořáka nebo Richarda Wagnera?
Na takovou otázku je nemožné odpovědět krátce, ale aspoň například:
Zeptal bych se Antonína Dvořáka, proč jsou v jeho symfoniích jen malé změny v expozici a repríze témat. Znám některé české nahrávky, kde se hrají s minimálními rozdíly.
Zeptal bych se Stravinského, proč nedirigoval své skladby v tempech, která sám předepsal.
Zeptal bych se Strausse, proč nahrávky jeho děl často opomíjejí krásu jeho hudby.
Zeptal bych se Lutosławského na některé noty v jeho partiturách – jsou to chyby, nebo je tak napsal schválně? Přestože jsem ho znal osobně a byl to velmi precizní člověk, tehdy jsem si těch sporných not nevšiml.
A samozřejmě bych se zeptal Wagnera, jestli jeho opery opravdu musí být tak dlouhé, jak jsou.

Podle Karajana je hudba nejdůležitější věc na světě. Co je ale nejdůležitější věc v životě?
Věnovat se tomu, co jste si vysnil. A dělat to velmi dobře – nejlépe, jak jste schopen, a vydobýt si tím uznání.

Pro časopis Harmonie, foto © Juliusz Multarzynski